Hostinec Salamandr

Možná jsem neměl reagovat tak otráveně, přeci jen i když bych to nahlas neřekl, mám tu holku docela rád. Jsem sice tak asi o deset let starší, než ona, ale i tak si jí pamatuju jako tu malou holku, co jsem poprvé uviděl tenkrát když jsme s posádkou poprvé zavítali na Tortugu... to už je tak dávno. "Promiň, Maze, nějak nemám náladu,"
S povzdechnutím sjedu pohledem k její ručce, kterou mi zamezí v dalším pití a následně jej přesunu k jejím očím, už jen proto, že mě oslovila křestním jménem, už si ani nepamatuji, kdy to udělala naposled. Těžko říct, jestli o mě jeví opravdový zájem, nebo je to jen nějaká hra jak ze mě vytahat informace, které by se pak daly výhodně prodat. Jenže už se nějaký čas známe, vybudoval jsem si k ní jakousi důvěru, přátelstvím bych to přímo nenazval.
A má pravdu, hlavně díky přičinění jí a holek se spoustu námořníků, co tudy projde, dozví o mém náboru, děvky si to většinou i přibarví, aby neměli nejmenší pochybnosti a hned se šli ke mně zapsat. "Za to jsem ti vděčný, to ne že ne," prohodím směrem k ní, když jí nasleduji směrem do salonu. Jen co vejdeme dovnitř, ani se neobtěžuji dojít až za stůl, rozvalím se do jednoho z křesel, kam si většinou sedají uchazeči a z náprsní kapsy vytáhnu dopis, jenž mi předal Higgins.
"To, co ti teď řeknu, nesmí opustit tuhle místnost, dobře? Říkám ti to jen, protože ti za ty roky co se známe důvěřuju," otážu se jí nejprve a zahledím se jí zpříma do očí, načež čekám na souhlas. "Mám špeha v Londýně. Spíše je to dobrý přítel, který mi donáší informace a já mu za to platím, přeber si to jak chceš. Je to člen Sněmovny lordů, má ale svoje lidi skoro v celém Whitehallu... a jeden z nich vysedává i ve Výboru admirality, díky tomu tudíž vím vše co se šustne ve vládě ohledně námořních záležitostí. Když se v tomhle Výboru stane něco významného, opravdu významného, co by mohlo postihnout i Tortugu, dá mi vědět pomocí dopisu... zatím se to stalo asi jenom dvakrát nebo třikrát." vylíčím jí své konexe s Londýnem a tamní vládou, načež jí ukážu ten zpropadený dopis. "Ale dnes se to stalo zas. Nevím, co nás čeká, mám z toho ale fakt strach..."
Ano, tohle je jeden z těch mála okamžiků v mém životě, kdy mám vážně strach. Právě proto mám Maze tolik rád, nikomu ze svých důstojníků bych se nemohl přiznat, že se bojím, určitě bych v jejich očích klesl, ale jí klidně, a nesoudí mě za to. A i kdyby ano, nijak mi to neuškodí.

Typický chlapský postoj takhle se svalit do prvního křesla, co jim padne pod oko. Tak typický, že mi to na tváři vykouzlí pobavený úsměv, který s jedním krokem smažu a nasadím svou oblíbenou masku lhostejnosti a nezájmu. Ctěné pozadí umístím do křesla, které sloužilo Ashcroftovi, když nabíral nové členy své rozrůstající se posádky, i kdyby nechtěl, schválně bych mu ho zabrala. Drobné popíchnutí ještě nikomu neublížilo nebo ano? Nohu přehozenou přes druhou, co by jiní za ten pohled dali, ale Ashcroftovi je to patrně stejně jedno jako mně. Do taktu neexistujícího hudebního doprovodu si pohupuju nohou, bradu podepřenou hřbetem ruky, hlavu mám nakloněnou na stranu čímž připomínám malou zvědavou holčičku, maličkou zvědavku.
"Vypadám snad, že bych s tím zamířila k tvému prvnímu nepříteli?" Jedovatost pronikne do mého hlasu, mám pravdu a on to moc dobře ví. "Víš, jakej názor mám na ostatní. Dokud se mi nepokusíš ublížit, jsme za dobrý. Zkusíš to a veškerý dohody padaj. Se mnou i s holkama od Gibbsový," promluvím k němu, oči upřené do jeho, nezním výhružně, pouze konstatuju a upřesňuji vše na pravou míru. Měla jsem silné pole působnosti, ne tak jako otec nebo paní Gibbsová ale dost jsem dokázala zneužít vše pro svou stranu.
Nic neříkám, což je přesně ten styl mého souhlasu, ke kterýmu ho může pobídnout i nadzvednuté obočí. To, co mi pak řekne, mě naprosto strhne, avšak snažím se na sobě nedat nic znát. Ještě by si mohl myslet, že mi tím učaroval, to tak. "Pirát? Ne, spíš jen někdo, kdo rád obchoduje s piráty. Nese mu to zisk. Kolik, deset procent z lupu? Dvacet?" Jsem zvědavá, to se popřít nedá, ale více mě zajímá ona informace. "Jak víš, že nehraje na obě strany?" Otážu se ho s otázkou důvěry. Piráti a lordi zobali tomu, kdo zaplatí nejvíc. "V Londýně si na něj těžko došlápneš, nemáš ho pod kontrolou. To tě ani jednou nenapadlo, že by tě zradil? Nalákal... Kolik by dali v Anglii za tvou hlavu? Tisíc zlatek? Pět? Deset tisíc?" Předkloním se v křesle, obě nohy na zemi. "Měl by ses zamyslet, nakolik mu věříš, že tě nezaprodá a spolu s tebou i stovky krků tady na Tortuze," ucedím skrze zuby, tahle novinka se mi ani za mák nelíbí.
Vstanu, opustím své křeslo panovnice, začnu přecházet po místnosti sem a tam jako divá šelma chycená v kleci. "Nevíš, protože ti nic konkrétního nenapsal, nebo ses bál podívat?" Zastavím se, v pohledu se mi zračí otázka, se kterou pohlédnu níž k jeho kabátci. Ani nevím, jestli ten dopis má u sebe, kdo ví.
"Něco si osvětlíme, Morgane Ashcrofte," odhodlaně se vydám k němu, abych se pohodlně usadila na jeho klíně, nedbaje jakéhokoliv nesouhlasu, co může přijít. "Jsi pirát. Jsi obávaný na moři i na souši. Jsi ten, kterej s lodí prožranou skrz na skrz dělovými koulemi doplul až do Tortugy bez toho, aby se ti potopila u břehu. Jsi kurva kapitán Morgan Ashcroft a ať si řikáš cokoliv, pak věz jedno. Nebojíš se. Strachu se postavíš, protože pokud už tady máme všichni umřít, pak ne na oprátce. Jedině v boji," s jistotou pronesu svá slova, hledím mu přitom do očí a působím odhodlaně jako každá žena bojující za svůj domov. "Pochopils?"

Obyčejně bych nebyl zrovna dvakrát šťastný z toho, že mi zasedne mé oblíbené křeslo, ve kterém pracuji a strávil jsem v něm poslední dobou dost času, teď je mi to ale úplně jedno. Navíc, to křeslo ani není moje, patří jejímu otci, takže nemám tak úplně právo si na něj dělat nějaké nároky.
"Já vím, Maze," přitakám a nakrčím obočí. Je to až zvláštní, jaká čest je mezi námi piráty, vyvrheli, děvkami a zloději, na jednu stranu je většina z nás chamtivých, násilných a krutých, na stranu druhou máme téměř všichni své zásady, jichž se držíme.
Rozhodně je chytrá, to musím uznat, až se nad tím musím pousmát. Ale podívám se na ní takovým stylem, jakože jí do toho nic není, kolik procent mu z kořisti dávám, do takových detailů nehodlám zacházet. "Jak to vím? Jistě vím, že hraje na mnohem víc stran a není radno mu věřit, což já taky nedělám. Nemám strach, že by mě zradil, mám na něj totiž páku... něco pro něj velmi cenného, co mám velmi dobře ukryté a vím o tom místě, kde je to schované, jen já a nikdo jiný. Jistě, je to riskantní, může mě kdykoli zaprodat, ale jestli chce ještě někdy vidět..." stačím se včas zastavit, než vyřknu své tajemství a místo toho jej raději zamlčím, už tak jsem řekl víc než dost.
S povytaženým obočím se na ní dívám, jak přechází sem a tam po místnosti. "Ještě jsem se nepodíval," pokrčím rameny.
Poněkud zmateně jí sleduji, jak si mi sedá na klín. Samozřejmě neodporuji, jen je to poněkud nezvyklé, často spolu jednáme spíš na profesionální rovině. Promluví ke mně velmi odhodlaně, až se mi trochu zrychlí dep a zalapám po dechu, samozřejmě se hned usměrním a věnuji jí široký úsměv. "Díky, Maze..." na víc než tahle dvě slova se nezmůžu, strach sice částečně opadl, pořád jsem ale dost nervózní.

"Z tvého vyprávění soudím, že dobrým přítelem je z jediného důvodu," významně se usměju, takovéhle okrádání a vlastnění cizích věcí mi nebylo cizí. Vše pak ale končilo krvavou bitkou a i když jsme s Ashcroftem ve vztahu profesionální a láska nebo pobláznění do toho opravdu nikdy nepadlo, nelíbí se mi představa, že si takhle zahrává s ohněm. "Co když mu ale někdo jinej slíbil, že to od tebe získá?" Zeptám se ho s očima přimhouřenýma jeho směrem, pokaždý to vedlo do slepý uličky jako byla tahle. Piráti vládli mořím, ale tihle bohatí muži chtěli všechno pro sebe a nezdráhali se lhát za účelem získat vše pro sebe, i když jednali za korunu. My měli čest, mnohdy pochybnou, ale pro nás byla ryzí.
Zastavím se s pohledem upřeným na Ashcrofta, tohle zavánělo velkým průšvihem. "Neřikej, žes mu vzal nějakýho fracka," vydechnu překvapeně. Tihle panáčkové by pro skutečného dědice byli ochotni nechat setnout hlavu všem. Doufám, že se mýlím a Ashcroft jenom blafuje, ale ta představa se mi ani trochu nelíbí. "Máš vážně kuráž na něco takovýho. Nechci vědět, co ti ten chlap musel udělat, žes mu tohle proved. Ne, blbost, řekni mi to. Chci to vědět," pokrčím rameny, v pohledu mám zvědavost.
"Tak dělej," pokynu mu, bradou pokývnu směrem k jeho hrudníku, aby vytáhl ten dopis a začal číst. "Nebo ti musim pomoct jako malýmu?" Prsty zakmitám ve vzduchu, upozorním tak na své rychlé a velmi obratné ruce, co chlapa z košile vysvlečou raz dva. Dál se z jeho klína nezvedám a jenom čekám, co on na to.

Přikývnu, dobrý přítel byl spíše jakýsi slovní obrat pro nejlepšího nepřítele, abych tak řekl. Je skoro až děsivé, jak rychle si tahle holka dokáže dávat dohromady spojitosti, je to poněkud rozdíl od těch pitomců, se kterými tady na Tortuze jednám běžně.
Pokrčím rameny, obličej se mi zkroutí do troufalého úšklebku a zakroutím hlavou. "Jen ať si přijdou," řeknu odhodlaně, s jakýmsi náznakem opovržení v hlase. Rozhodně ne opovržení k ní, spíše k tomu póvlu, co už sem můj kontakt v Londýně nekolikrát poslal, aby jeho drahocenný majetek našli. Většina z nich se do Anglie nikdy nevrátila a ti, kteří ano, nesli dost jasnou zprávu: s Ashcroftem není radno si zahrávat.
Možná jsem ukradl nějakého potomka, možná ne. Nemám v úmyslu jí něco takového vyzradit, ať už je to jakkoli, a dám to najevo zavrtěním hlavou a zarytým mlčením. Následně se přeci jen rozhodnu jí odpovědět, i přes to, že se mi o tom nemluví ani trochu snadně. "Kdysi jsem poznal ženu... učarovala mě, možná i víc než moře a chtěl jsem s ní strávit zbytek života, i kdyby to znamenalo změnit si jméno a zříct se pirátského života... jenže on mi jí vzal a s ní jedinou naději na to, že bych žil spořádaný život jako jeden z nich. Já i ona jsme za ním tenkrát přišli v jeho nejhorší hodině a jak se nám odvděčil? Jí dal zastřelit a mě hodlal pověsit za pirátství. Jenže mince se otočila." odvyprávím jí v krátkosti ten poněkud nešťastný příběh, jak jsem v jeden ztratil životní lásku a získal úhlavního nepřítele. "Ani nevím, proč ti to říkám," podivím se nahlas a promnu si oči.
Zakroutím hlavou. "Nebudu ho číst nahlas," řeknu a z mého pohledu je více než jasné, že to myslím vážně. Místo toho se rozhodnu přečíst si ho sám pro sebe, proto rozlomím pečeť a vytáhnu jej z obálky. Je psán úhledným písmem, ten rukopis poznám hned, psal ho on. Není nijak dlouhý, obsahuje pouze pár vět, každá z nich je pro mě však jako nůž, jež se mi zabodává do těla, celý jej čtu se zatajeným dechem. Jakmile skončím, znovu jej schovám do obálky a založím do náprsní kapsy. Jediné, na co se zmůžu, je říct: "Potřebuju se napít,"