Hostinec Salamandr

Tahle ženština si o něco koleduje, očividně ke mně nechová ani sebemenší trošku respektu a to se musí změnit. Ještě chvíli mě bude štvát a ten formální, slušně vychovaný muž, na kterého si hraji, se velmi rychle změní k mnohem horšímu. Vůbec mi nepřidají její další slova, jež mě spíše ještě o něco víc rozzlobí, ale snažím se to rozdýchat.
Jejich plytkou konverzaci o Nassau vůbec nevnímám, sedím zařezaný do židle a přemýšlím o jednom a tisíci způsobů, jak bych Blackwallovou zabil. Mám tu meč, i když to je ohrané. Dýka příliš formální. Jed nemám a stejně je to zbraň žen a zbabělců.
Na krátký okamžik zvednu oči k odcházející Marie a pokývu hlavou, jakože jí dávám svolení jít, i když jí je to asi jedno.
Pak nastoupí na scénu Blackwallová, se svým divadýlkem. Je mi víc než jasné, čeho tím chce dosáhnout a ze všeho nejradši bych jí tu radost nedopřál, jenže mě štve už příliš dlouho. Spěšně se postavím a než stačí jakkoli zareagovat, vrazím jí ránu pěstí přímo do obličeje, čímž jí klidně můžu zlomit nos. Záhy na to jí chytnu a dovleknu ke stěně, kde jí pevně držím pod krkem svým ocelovým stiskem.
"Pokud si ke mně nevypěstuješ respekt, bude mi stačit tvůj strach," pohrozím jí a stisknu o něco pevněji. Po chvilce sevření trochu povolím, ale to pouze proto, abych měl volnou jednu ruku, kterou vytáhnu dýku. Pomocí ní jí rozříznu svrchní část oděvu a těsně nad její levý prs vyryju velké M. "Pokud se mi ještě jednou nějakým způsobem postavíš, věz, že touhle dýkou ti příště probodnu srdce,"
Poté jí pustím a nechám svalit se na zem. Beze slova dýku schovám a znovu se posadím do své židle.

Stihne leda tak zalapat po dechu, když ji uhodí, natož aby mu dokázala zabránit v tom chytit jí a přitisknout ke zdi. Myšlenky jí ale běží hlavou na plné obrátky a během toho kdy bojuje o každý nádech se snaží i přesvědčit samu sebe, že není dobrý nápad mu teď naplivat do obličeje. Na chvíli pravděpodobně zvítězil zdravý rozum, když ho ani nekopla mezi nohy v momentě kdy trochu povolil v pozornosti a sahal pro dýku, ani se nepokusila o nic podobně šíleného. Při zvuku párané látky přivře oči a skousne si ret, když nůž poprvé pronikne její kůží. Bastard. Hajzl. Ubohej neschopnej ožrala bez mozku.
Měla by se bát, ví to. Na nějakou chvíli se i bála, když ji držel pod krkem, jenže teď je volná a jeho chování ji rozčílilo více, než vyděsilo. Měla by mlčet a odejít, měla by se možná omluvit. Nasrat. Jen co jí srdce přestane bít jako splašené vstane, jednou rukou se opírajíc o stěnu, druhou si rukávem košile otírá krev, která se jí spustila z nosu.  Buď zticha. Buď hodná holka, jakou z tebe táta chtěl mít a prostě jdi. Pohled jí sklouzne k odhalenému dekoltu, na kterém se do bílé látky vpíjí krvavé písmeno a když se znovu podívá na Ashcrofta, je její tvář téměř nečitelná. Pomalu sáhne po váčku peněz, které jí dal a pustí ho před sebe na zem. ,,Vezmi si svoje zlato, kapitáne a hledej dál." Zbytek, všechny nadávky i urážky, všechnu zlobu a zlost, všechny výčitky že jí zkazil její bělostnou pleť (ano, je marnivá), si dokáže nechat pro sebe. Jen se pokusí se alespoň trochu upravit, aby mohla odejít.

I po tomhle všem je krásně bojovná, to se jí musí nechat, skoro je mi jí líto. Počkat, vlastně není. Aspoň se můžu pokochat jejím pěkným odhaleným poprsím. Výraz jejího obličeje mě nechá chladným, i když uvnitř k ní chovám obdiv, přeci jen většina žen by se s pláčem sesypala, nebo rovnou utekla.
Poté, co tak pompézně shodí mé peníze na zem nad tím pokrčím rameny a poprvé za celou dobu se pousměji. "Běž si. Ale raději si rovnou zamluv plavbu někam daleko odsud, protože jestli si myslíš, že na tomhle ostrově zavadíš o práci, šeredně se pleteš... mám známosti a pokud vyjdeš z těch dveří, využiji je všechny, aby sis tady ani neškrtla."
S těmi slovy se zabouchnou dveře a já tu rozpálený do běla sedím, s obrovskou chutí někomu rozmlátit hlavu o zeď.

Je to už druhý den od jejího malého... incidentu a ona ještě pořád, více-méně spokojeně, obývá maličký pokojík v Salamandrovi. Sice chvíli zvažovala, že by se mohla někomu vnutit na loď a pro změnu zkusit skutečnou civilizaci, Havana jí láká už nějakou dobu, ale její tvrdohlavost a uraženost jí prostě nedovolí jen tak odjet, zvlášť po tom, co jí to Ashcroft tak mile doporučil. Zatím tedy nemá nejmenší plán ohledně toho, co bude v nejbližší době dělat. Z peněz co si přivezla sice může nějakou dobu žít, ale na otevření nové ordinace jí rozhodně nestačí a to spočítala náklady jen velmi zběžně. Takže krom toho, že si včera zaplatila jedno děvče od paní Gibbsové, aby jí došlo nakoupit nějaké drobnosti a ona nemusela svůj potlučený nosánek vystrkovat mezi lidi, neděla nic zajímavého.
Druhý den už ale zavřená v pokoji nevydržela, takže pod pudrem trochu schovala modřinu, světle růžovou košili se pokusila upravit tak, aby nebyla vidět hojící se rána na hrudníku a pro jistotu přidala ještě vestu ve stejném odstínu hnědé v jakém má dnes sukni, přes kterou si kolem pasu připnula svůj oblíbený široký opasek. Chce alespoň trochu mezi lidi, samota v pokoji ji ubíjí - nemá iluze o tom, že by někoho zajímalo nebo si vůbec všiml, že je potlučená, jediný důvod, proč tak pečlivě schovává jakékoli známky po potyčce s tím nafoukancem je její zraněné ego - v zavazovacích černých botkách na nízkém podpatku tedy seběhne do hostince, malou černou knížečku, kalamář a pero v rukou.
Proplete se mezi hosty, zatím jich tu moc není většina přijde až po setmění,  od stolu u okna vyžene odpočívající kurtizánu a rozloží na jeho desku své psací potřeby. Netrvá dlouho, než se jí po boku zjeví pan Higgins, evidentně zvědavý nejen na její objednávku, ale i na to co tam kutí. Poprosí ho o celou lahev vína s jednou sklenkou a když vidí jak jeho malá očka hltají zápisky v černé knížce, kterou právě otevřela, odbude ho s úsměvem o tom, že on by jí také nenechal dívat se do jeho účetnictví. Hospodský jí sice nebyl zrovna sympatický, ale buďme upřímní, to není téměř nikdo a vzhledem k tomu, že žije pod jeho střechou, nechce ho rozzlobit. Tolik rozumu ještě Beth má.
Když jí na stůl postaví objednané pití, už dávno sepisuje položky. Počítá kolik by odhadem musela dát za pronájem nějakého slušného domu se dvěma místnostmi, aby si mohla dovolit zase podnikat. Nehledě na to, že chudá zásoba léků co má s sebou nutně potřebuje doplnit. Musela by se zadlužit a tady ji ještě nikdo nezná tak dobře, aby jí půjčil. Pak je tu ještě jedna možnost, samozřejmě. Odprosit Ashcrofta a alespoň jednou s ním vyplout, aby si něco vydělala, ale to by snad raději šla pracovat na třtinovou plantáž.

Kapitán Byrne, zjevně víc než potěšen koupí nové otrokyně, se s úsměvem prochází po svém malém domku ve městě. Úsměv mu na rtech vyvolává hlavně představa, jak mu jí jeho muži večer donesou, připoutají k posteli a on si s ní náramně užije. Celý se zatřese vzrušením, jen si představí tu snědou děvku na své posteli.
A co je ještě lepší, přechcal díky tomu Ashcrofta, toho arogantního parchanta. On si snad myslel, že když mě uhodí, tak si tím něco dokáže. Leda kulový, teď nezmůže zhola nic a Dougal má novou hračku. Až s ní skončím, mohl bych její tělo poslat po kouskách Ashcroftovi jako dárek, to by bylo teprve něco, pomyslí si a zlostně se uchechtne.
To ale pořád není to nejlepší. Byrnova dobrá přítelkyně, paní Gibbsová, mu navíc pověděla o jisté lékařce, která se ucházela o místo v posádce té Britské svině. Podle hluku vycházejícího ze soukromé místnosti a uspíšeného odchodu té dotyčné slečny Blackwallové se zkrvaveným nosem, to ale vypadá, že to mezi nimi nedopadlo zvlášt dobře.
Je zlákán zůstat doma, než mu přivedou domorodku, nakonec ho nenávist k Ashcroftovi přemůže a spěšně zamíří do Salamandra. Uvnitř vyhledá paní Gibbsovou, načež se nechá nasměrovat směrem ke stolu blonďaté fešandy, se kterou by si kapitán dal klidně hned teď říct, mimo děk si i olízne rty, jen co jí spatří. Paní Gibbsové dá najevo, aby se stáhla a sám se vydá směrem ke stolu slečny Blackwallové.
Ani se neobtěžuje požádat o svolení, rovnou si sedne naproti ní a drze nakoukne, čím se to zabývá. "Účetnictví pro mě vždycky byla zkurvená magie. Ale i když vo tom vim ouplný hovno, určitě hodláte rozjet něco velkýho, paninko."

Když někdo dosedne k jejímu stolu a stín dotyčného padne na její zápisky téměř nepatrně se zamračí a zvedne k tomu muži pohled. Hodnotí ho párem modrých očí, jako kdyby si prohlížela koně a přemýšlela o jeho koupi, nakonec se ale zjevně rozhodla, že ho od stolu nevyhodí hned po první větě kterou pronesl. Velmi šlechetné, když zvážíme její současné duševní rozpoložení.
,,Máte docela dobrý odhad." Přikývne bez úsměvu a pořád z něj nespouští oči. Těžko říct, jestli je náhoda že si k ní přisedl, nebo jestli za tím má někdo prsty. Na místech jako tohle si člověk nikdy nemůže být dost jistý. ,,Na velké podniky jsou ale potřeba velké peníze a ty mi zrovna teď chybí, takže asi zůstane jenom u plánů." Dodá pak ještě a zaklapne desky účetní knihy. Už jí přece jen trochu začíná lézt na nervy, jak jí každý kouká do soukromých věcí.
Nalije si z lahve víno, trochu se napije a pak se pohodlně opře do židle, skleničku stále v ruce. ,,Je nějaký důvod, proč spolu teď my dva mluvíme? Jestli ne, ráda bych se vrátila k práci." Sice je odměřená, ale pořád by to ještě mohlo být horší. S někým se pohádat za zavřenými dveřmi je zkrátka více její styl než vytvářet velký rozruch před lidmi v krčmě. Do obličeje jí sklouzne pramen vlasů, který se jí uvolnil z drdolu.

"To teda mám." Vycení na ní zuby v neomaleném úsměvu, snaží se vypadat co nejvíce okouzlující, ačkoli to možná působí naopak; on to však tak nevnímá a pokračuje v užívání svého šarmu, pomocí kterého jí jistě dřív nebo později uchlácholí.
"Velký podniky, říkáte... o jakym podniku tu mluvíme, slečinko?" otáže se jí, založí si ruce na prsou a opře se, konečně se baví o obchodě, něco, čemu doopravdy rozumí. Nevěnuje ani náznak pozornosti tomu, jak moc je jí jeho přítomnost nepříjemná.
Hned jak si nalije víno, uzme si celou její flašku a napije se několika vydatnými doušky. Následně si otře ústa a ukáže na ní prstem. "Slyšel jsem, že jste se včera s tim zkurvysynem Ashcroftem nepohodli... Ať už se stalo cokoli, mám pro vás jednu dost lukrativní nabídku, díky který mu docela uškodíte. Poslechente si jí, nebo mám odtáhnout?"

Nadechne se, aby se ohradila proti jeho chování, když jí vezme víno, ale pak začne tenhle neudržovaný chlap mluvit o lukrativních nabídkách a pomstě. Zhluboka se nadechne, vydechne a přikývne. ,,Mluvte, ale to neznamená, že přijímám." Poměrně stroze ho pobídne, aby pokračoval. Pravdou je, že se jí ten muž nelíbí. Nelíbí se jí jak se chová, nelíbí se jí, že ví co se stalo a hlavně se jí nelíbí, že jedná jako kdyby ji znal.
Jistě, chtěla se pomstít. Pár hodin. Chtěla udělat nějakou hroznou hloupost a pořádně slavného kapitána Ashcrofta vyprovokovat a naštvat. Jenže to je právě ono, nejde jí o pomstu jako takovou. Ona chce vidět reakci, donutit lidi k emocím, prožít drama. Asi i proto se dala na medicínu. ,,Zajímá mě ale pár věcí, tedy krom vašeho jména. Co vás vede k myšlence, že s vámi budu vycházet lépe než s ním a proč bych vám měla věřit."

Znovu se zazubí. "Věřte, že to znamená přesně to samý," řekne a nadšeně si promne ruce. Následně však zvážní a obě je položí na stůl.
"No jo, bejval bych zapomněl. Mý jméno je Dougal Byrne. Pokud jste o mně už někdy slyšela, určitě víte, že nejsem zrovna za dobře s Ashcroftem. A právě v tom tkví moje nabídka." začne a následně vytáhne z malé brašny čtyři naducané měšce, plné mincí. Jeden z nich rozváže, aby odhalil obsah: opravdu slušné množství bahamských liber, které jsou ještě o něco cennější, než španělské dolary. Dohromady to může být něco přes 400 mincí, což už je malé bohatství.
"Je mi jedno, jestli spolu budeme vycházet, nebo mi budete věřit; pokud provedeme tenhle vobchod, nikdy vo mně už neuslyšíte, dámo. Chci, abyste si vzala tyhle prachy, dělala s nima co si jen zamanete, ale pod jednou podmínkou. Že se nepřidáte k posádce Morgana zkurvenýho Ashcrofta. To je všechno, takhle snadný prachy to jsou,"

Poslouchá se zájmem, který je znatelně čím dál tím větší. Když před ní otevře jeden z měšců, nedokáže zcela zakrýt svoje překvapení i, ne zrovna lichotivou, dychtivost. Po chvilce se ale ovládne, posadí se do stejné pozice s rukama na stole, ve které sedí on před ní a vrátí se jí podezíravý pohled. ,,Nějak se mi nezdá, že by za tím vším nebylo ještě něco jiného. Nerada jsem někomu něco dlužná, drahý pane Byrne. To se pak může snadno proti člověku obrátit." Dopije víno ve své sklenici a odsune ji stranou.
,,Chci otevřít lazaret a protože na Tortuze není nic zadarmo, nebudou ani služby tam. S výjimkou vás a vaší posádky, neomezeně. Bez otázek vám dám dohromady každého chlapa, kterého přivedete a vyškolím pro vás doktora na loď. To mi připadá jako dobrý obchod." Ztišeným hlasem mu navrhne kompenzaci, která jí připadá poměrně férová. Když o to bude stát, jistě se na ní může poptat a zjistit, že se v tom co dělá, vyzná. Po penězích ale sama od sebe nesáhne a vyčkává, jestli odsouhlasí co mu řekla. Pořád se jí nelíbí, jen málo pirátů ve skutečnosti působí jako šílení vrazi a tenhle se mezi ně bez pochybností řadí. Na druhou stranu si ale umí spočítat, že mít nad sebou ochrannou ruku šíleného vraha by nemuselo být k zahození. A když by ji začal až moc omezovat... to je téma pro úvahy do budoucna.

Obličej se mu roztáhne do děsivé grimasy připomínající úsměv od ucha k uchu. Ví co chce a je to zatraceně dobrá obchodnice, prolítne Dougalovi hlavou a uznale pokýve. Být o dvacet let mladší... bylo by mu 28 let. A klidně by se jí pokusil sbalit, jeho kouzlu těžko odolává teď, natož tenkrát. Jenomže nemůže, už na něj určitě čeká ta snědá domorodka s roztaženýma nohama.
"Pak bych teda řek', že máme dohodu. Navíc k tomu ještě budete pod mojí ochranou, stačí slovo a zbavím vás kdekoho. Jo a ještě něco... nechci, abyste léčila Ashcrofta, ani jeho lidi, rozumíme si? Domluveno?" zeptá se a natáhne k ní svou nemytou ruku a znovu se na ní uculí.
"Toho chlapa na výcvik vám pošlu během tejdne, je to chytrej kluk, jen nemá felčarský vzdělání. Dřív se živil jako řezník ve vobchodě svýho fotříka, snad ho to aspoň trochu připravilo," poznamená a rozchechtá se tomu poněkud morbidnímu vtipu.

Když se na ni usmívá, vypadá snad ještě o kapku odpudivěji než za normálních okolností, i tak se na Byrna ale dokáže usmát nazpátek. Jen při tom doufá, že je stejně nešikovný ve čtení lidských tváří, jako špinavý. ,,Dohodnuto, kapitáne. Pro vaší posádku zdarma, ostatní platí a Ashcroft se svými muži ať si poradí jak umí." Potřese si s ním rukou a zvládne potlačit nutkání si tu svou pak okamžitě otřít o sukni. ,,Budu na něj čekat. A kupodivu, řezničina není tak špatná příprava jak by se mohlo zdát, jen si musí zvyknout pak nejíst to, co odřízne z lidí." Oplatí mu jeho morbidní vtip svým vlastním. Není lepší způsob jak dostat někoho na svou stranu, než ukázat společný smysl pro humor.
,,Těšilo mě, pane Byrne. A teď, jestli mě omluvíte... jsem velmi bohatá dáma, která potřebuje nakoupit velkou spoustu věcí." Vezme váčky z penězi a loučí se s ním se, snad poprvé, skutečně upřímným úsměvem. Dokonce na něj i mrkne, než vyjde ze dveří hostince.

Když jsem se konečně dostal z postele, bylo už dlouho po poledni. Vlastně už byl večer. Poslední sluneční paprsky se prodíraly špinavými okenicemi mého podkrovního pokojíku, který jsem si pronajímal v zavšivené mrňavé hospůdce, vměstnané mezi dvěma velkými domy, velmi blízko doků.
Bolela mě hlava a byl jsem unavený. Včera jsem pil, hodně pil, což byl také důvod, proč jsem dnes vstával tak pozdě. Potřeboval jsem vyležet nepříjemnou kocovinu a nevolnost, která svírala mé tělo a pro to byl nejlepší spánek. Se zasténáním jsem se postavil, přešel k rozviklanému dřevěnému stolku, na němž bylo postaveno staré, popraskané umyvadlo a nalil do něj trochu vody z hliněného džbánku, který stál vedle. Opláchl jsem si obličej, nalil si trochu za krk a přejel si po podpaží, načež jsem si ruce zase rychle omyl. Netoužil jsem zjistit, jak moc smrdím, kdyby se moje ruce náhodou přiblížili k mému obličeji.
Převlékl jsem do čisté košile a tu starou, politou vínem, rumem a spoustou jiných věcí, jejichž  původ jsem nehodlal zkoumat, jsem odhodil na postel.
Dlaněmi jsem si přejel po rozčepýřených vlasech, až jsem sjel na neoholenou tvář. Povzdechl jsem si. Asi jsem nevypadal zrovna nejlíp, když jsem šel žádat o práci, ale znal jsem se. Na moři budu vypadat ještě hůř, tak ať si můj nový budoucí kapitán zvyká.
Natáhl jsem na sebe svůj hnědý, mnohokrát vyspravovaný plášť, vyšel z pokoje, zamkl za sebou - ne, že by to nějak pomohlo, ty dveře sotva držely v pantech - a zamířil do Salamandra.
Vstoupil jsem dovnitř a okamžitě do mě uhodil hlasitý smích, křik, výskání a zpěv, společně se zápachem alkoholu, potu a ani jsem nechtěl vědět, čeho všeho ještě. Přešel jsem rovnou k výčepnímu pultu, abych se zeptal pana Higginse, kde bych mohl najít Morgana Ashcrofta. Bez cavyků mě poslal do soukromého salónku. Kývnutím jsem mu poděkoval a zamířil přesně tam. Zastavil jsem se před zavřenými dveřmi a s ohledem na hluk, který panoval všude kolem mě, jsem několikrát pořádně zabušil.

Že já vůbec do přístavu chodil, celá ta situace s otrokyní mi přidělala víc starostí, než bych momentálně potřeboval. Uznal jsem, že je čas si trochu odpočinout, proto jsem si to namířil do Salamandra. Napiju se, možná si užiju s nějakou děvkou a uvidí se, rozhodně už chci jen odpočívat.
Opřu se tedy do masivních dubových dveří a vejdu dovnitř. Je tu veselo, ostatně jako každý večer. Rovnou se vydám k výčepu a houknu na hostinského: "Bernie, dneska si dám něco silnějšího než víno, dej mi rum,"
Pan Higgins je sice zprvu očividně zaskočen mým výběrem, poté mi však z výrazu zřejmě vyčte, že mi není zrovna dvakrát do zpěvu a proto s pokrčením ramen vytáhne skleněnou lahev naplněnou měděnou tekutinou. Původně měl zřejmě v úmyslu nalít mi do korbelu, já si však bez okolků vezmu celou lahev a hodím mu na pár mincí menší hodnoty.
Zprvu mám v plánu se někam posadit a čekat, než si osamoceného kapitána Ashcrofta všimne jedna z děvek, jenže poté mimoděk koutkem oka zavadím o dveře vedoucí do salonu a také o muže, jež do nich právě buší. Pořádně se napiju rumu, abych se posilnil a namířím si to přímo k němu.
"Hledáte mě?" otážu se, jen co se postavím za neznámého.

Přes ten příšerný randál, co panoval v místnosti jsem ho neslyšel přijít, upozornil mě na něj až jeho hlas. Hloupá chyba, měl jsem si dávat pozor na záda. Na druhou stranu, když jsem vešel, nikdo se o mě nijak zvlášť nezajímal a nevzpomínal jsem si, že bych tady někomu šlápl na kuří oko. Což byl celkem zázrak, protože už jsem byl v Tortuze několik měsíců - proto jsem taky hledal práci. Prachy docházejí rychle.
Prudce jsem se na něj a otočil a nejdřív si ho prohlédl od hlavy až k patě. Byl to vysoký chlap. Ne moc mohutný, ale ani třasořitka a převyšoval mě o několik centimetrů. Jeho tvář byla opálená, ošlehaná větrem a posetá jizvami. Rozhodně nevypadal jako chlap, se kterým si není radno zahrávat. V ruce svíral láhev rumu a vypadal podrážděně, unaveně, jakoby odsud nejraději vypadl.
Roztáhl jsem pusu do širokého úsměvu a naklonil hlavu. "Pokud jste kapitán Ashcroft, tak jo, hledám."

Muž přede mnou se prudce otočí, až mám skoro obavy, jestli se nechystá k útoku, proto mi ruka instinktivně sjede k šavli u pasu. Místo toho si mě prohlédne, čímž se uklidním a krátce využiji příležitosti, abych se podíval i já na něj. Je možná menší, než já, přesto bych ho býval nepodceňoval. Mám čich na lidi a z něj cítím něco nebezpečného, možná to ve mně evokují ty jeho oči.
Usmívat se nemám ve zvyku a už vůbec ne po tom všem, čím jsem si dnes prošel, proto pouze přikývnu. "To jsem já. A vy tu jste hádám kvůli náboru," odtuším, načež jej obejdu a vezmu za kliku dveří do salonu a vstoupím dovnitř. Snad si domyslí, že chci, aby mě následoval.
"Vemte místo," mávnu rukou směrem k jedné z židlí před psacím stolem, a sám se posadím před něj, abych se mu mohl dívat zpříma do očí. Zapřu se lokty a podívám se na muže. "Vaše jméno?"
Jen co se mi představí, opřu se do židle a přihmouřím oči. Chci ho trochu blíže poznat, jako to dělám téměř u všech členů své posádky. "Povězte, co vás přimělo chtít se přidat k pirátské posádce? A jakou pozici byste chtěl případně zastávat?"

Přikývnu a vejdu za ním do místnosti. Zavřu dveře a posadím se na židli naproti němu. Očima ho stále studuji a to, co vidím, se mi nelíbí. Možná jsem si měl vybrat lepší okamžik na to ho zastihnout, protože jeho řeč těla vyjadřuje jasné podráždění. Je celý napjatý, ztuhlý a ta láhev plná rumu je sama o sobě velmi výmluvná.
"Jmenuji se Sebastian Hayes. A co mě přimělo chtít se přidat k pirátské posádce? No, jsem pirát a nemám prachy, a protože jsem pirát, co nemá prachy, chci prachy, a když chci prachy tak potřebuju práci, a protože jsem pirát, nejrychleji seženu práci na pirátské lodi." Zazubil jsme se na něj a pokračoval: "Chtěl bych místo prvního důstojníka, pokud to nepůjde, tak střelmistra. S děli to umím, to se nemusíte bát." Můj úsměv se ještě rozšířil.
"Měl jste hodně blbej den, co?"

Koutky mi zacukají v náznaku úsměvu nad jeho výmluvností, přikývnu. "Tomu rozumím. Není třeba mít strach, peněz bude víc než dost pro všechny," nadzvednu významně obočí, v jakési předzvěsti dosti zajímavých událostí. Vlastně nikdo z posádky netuší, co nás čeká, ani proč tak spěchám, co se týče verbování.
Překvapeně svraštím čelo. "Post prvního důstojníka je velmi důležitý. Budete totiž sloužit jako hlas posádky a jakýsi most mezi mnou a jimi. Jste na takovou zodpovědnost připraven?" abych podpořil váhu té otázky, znovu se zapřu o stůl a zadívám se mu do očí. "Místo střelmistra je samozřejmě také volné, rozhodnutí je na vás,"
Na otázku zprvu neodpovím, jen zapíchnu pohled do země a oddechnu si. Následně se napiju z lahve rumu a předám jí Sebastianovi, tedy pokud ji přijme. "Spíš blbejch deset let." odpovím mu na otázku a pročísnu si vlasy, které výjimečně nemám svázané do copu.
Nakonec se však rozhodnu rozhovor svést na jiné téma a proto se jej zeptám: "Jaké máš přesně zkušenosti?"

Zazubil jsem se. "Tak to jsem fakt rád. Předpokládám, že mi neprozradíte podrobnosti?"
Když se mě zeptal, zda si myslím, že jsem schopný se zhostit postu, o který žádám, usmál jsem se a uvolněně se opřel do židle, přičemž jsem spojil ruce na temeni hlavy.
Pokrčil jsem rameny. "Ale jo. Já osobně si myslím, že jsem připraven. Nechtěl bych to místo, kdybych si nemyslel, že to zvládnu." Zašklebil jsem se. "Já si toho střelmistra nechával jen jako zálohu pro případ, že už byste měl prvního důstojníka. Nemám moc rád, když mi lidi rozkazujou a vozej se po mně. A moje zkušenosti... Pět let jsem byl prvním důstojníkem, z toho tři na Tritonovi a dva na Bloody Mary - vážně, kapitán nemá moc originální jména. Pak jsem sloužil dva roky jako střelmistr na Taranisovi, no a před tim jsem nabíral zkušenosti a prokousával se nahoru. Byl jsem v Indii, Číně a tak dále. Dřív jsem byl na obchodních lodích, než jsem se stal pirátem."
Stále jsem se zubil, když jsem zmlkl a začal se na houpat na židli. Jeho poznámka o blbejch deseti letech mi neunikla, ale nevyptával jsem se. Nepředpokládal, že mi všechno vysype jen co mě uvidí - nebyl jsem žádná panenka Marie, aby se mi lidi svěřovaly, na to mi nahoře něco chybělo a dole něco přebejvalo.

Pousměji se a potřesu hlavou. "Mezi kapitánem a prvním důstojníkem sice musí panovat jakési sdílení informací, to ale může nastat teprve, až si k sobě vypěstujeme důvěru, možná i respekt. Něco takového po prvních pár minutách jen těžko nastane," odvětím a založím si ruce na prsou. "Stačí ti vědět pouze to, že mám v merku něco, co nás dobře zajistí,"
Úsměv mi zmizí ze rtů a trochu zvážním. "Upřímnost je sice dobrá věc, ale raději jsi neměl říkat, že nejsi na přijímání rozkazů. Je ti snad jasné, že těmi mými se musíš řídit, bezpodmínečně? To už tě ty roky na moři a na tolika lodích musely naučit. Na každý pád, zkušenosti rozhodně máš, pokud říkáš pravdu."
Když nepřijme lahev rumu, nebo to přes své povídání nezaregistruje, ponechám si jí a znovu si loknu. Na krátký moment uvažuji, co bychom ještě měli probrat ohledně záležitostí posádky či lodi. Nakonec si vzpomenu a z přihrádky u stolu vytáhnu další měšec se zlatem. "Tady je menší záloha, 100 španělských dolarů." Říkám menší, ale je to vcelku slušný a štědrý obnos.
Mám opravdové štěstí, že jsem Černého Barta okradl, než jsem od něj odešel, peněz měl víc než dost a já je využiju líp. Mnohem líp. Ten starý kozel by na mě byl pyšný, kdyby tušil, co hodlám s financemi provést.

"No jo, ale prosím vás, neříkejte, že vám to vadí. Jestli mě přiberete, měl byste aspoň tušit, s kym budete sdílet loď. Ty roky na lodích mě naučily, že opravdu nemám rád, když se po mě někdo vozí. Nebudu vám lhát, jsem výbušnej a mám plnou hubu keců, ale budu vás poslouchat. Ale dám najevo, když se mi něco nebude líbit." Znovu jsem se zašklebil a rozhodil rukama. "Podívejte, buď mě vemte, nebo nechte být. Nelhal jsem vám, ale jsem jakej jsem, a když se projevíte jako nějakej šílenej parchant, kterýmu je jeho posádka u prdele, nenechám to být. A pak se prostě ukáže, kdo z nás je lepší. To ale neznamená, že si nemůžeme vybudovat respekt a možná i přátelství. Víte, já se vlastně rád kamarádím, míň lidí vás pak chce zabít," rozesmál jsem se.
Přemýšlel jsem, jak to vezme. Byl jsem k němu hodně upřímný a nebral jsem si servítky. Jak vždy. Jeho postoj vyjadřoval jen lehké znepokojení, ale zatím se mi zdál jako dobrej chlap. Bylo mi jasné, že pokud to nebude úplné hovado, budu ho poslouchat. I když jsem byl někdy parchant, byl jsem věrnej, aspoň jsem si to o sobě myslel.
Když vytáhl měšec s penězi, pozvedl jsem obočí a zářivě se na něj usmál. "Jsem rád, že mi dáváte tak 'malou' částku. Znamená to, že vás mám začít nazývat svým kapitánem?" Zvedl jsem k němu oči, ve kterých se mi ještě stále odrážel obraz měšce naditého penězi.

"Hlavní je, abys přitom taky pamatoval na posádku, co si oni myslí, co se jim nelíbí. V tom tkví tvé hlavní poslání." pokývu hlavou. Má k tomu dobrý přístup, první důstojník by neměl být patolízal, ba naopak, musí dávat pozor, aby kapitán hrál fér a choval se ke svojí posádce správně. Na druhou stranu se lehko může stát, že takový důstojník může zneužít svých pravomocí i oblíbenosti u posádky a pokusit se sesadit kapitána z jeho postu. Pokud se o něco takového pokusí tenhle chlap, bez váhání ho zabiju.
Jak jinak, jen co zacinkám penězi, on a jemu podobní se hned rozzáří, až se nad tím musím pobaveně pousmát. "Ano, vypadá to tak, první důstojníku,"

Zářivě se usměji a vezmu si měšec s penězi, který si zastrčím do vnitřní kapsy svého kabátu.
"Bude mi potěšením kapitáne. Tak, to abychom to zapili, ne?" Zašklebím se na něj. "Ten rum vám nechám, dojdu si pro vlastní. Teda pokud vás nebudu nějak zdržovat. Pokud chcete odejít, tak běžte, já si to vypiju sám. Jen mi radši před tim řekněte, kde a kdy se mám hlásit. Jo a kdybyste tady přece jen zůstal, rád bych se vás vyptal na posádku. Jen tak, abych věděl." Znovu se na něj usměji.
Celkem mě překvapilo, že tak rychle souhlasil. A hned mi dal i prachy, což se jen tak nestávalo. Většina kapitánů se s tím vlekla jako kdyby měli snad proražený trup, tedy pokud to vůbec byli kapitáni, kdo mě přijímal.

Příchod

Dostat se na pláž byl poměrně lehký úkol. Najít nějakého chlápka, co by mi střežit truhlu už byl problém horší. Zkuste si najít někoho mezi piráty, kteří čekali na to, aby se mohli zmocnit snadného lupu. Naštěstí jsem našel někoho, kdo za měšec zlata a vyplnění několika úřednických lejster nakonec svolil. Bylo to celkem komické vidět mě, jak se blížím k tomu hostinci a probírám se papíry. Bylo umění dělat z kradeného zboží čisté.

Když jsem dorazil ke dveřím onoho hostince, zrovna jsem přepočítával zemědělské nástroje.  Pokud z toho procenta a odečtu směnné kurzy, tak by z toho mohl být jen několik nepřesností a to by je stálo méně, než obvyklé pokuty, které pašeráci museli platit.  

Pomalu otevřu dveře do hospody a vydám se k baru. Nevnímám pohledy okolí, jestli na mě nějaké utkvělé pohledy uvízly.  „Něco lepšího na pití a rovnou mi můžete říct, kdo tady nabírá do posádky…“ Řeknu hospodskému zpoza lejster a zahledím se na sudy. „ Jo… když vezmu vodu a zředím ji víc… tak to vyjde.“  Horlivě si mnu čelo a vytáhnu dostatek dublonů nejen na pití a informace, ale také, aby hospodský nelhal.

Znovu se mi na tváři objeví úsměv. "Nemůžu nesouhlasit," pokrčím rameny a dám si několik doušků ze své lahve. "Klidně si pro něj dojdi, hostinskýmu řekni, že tě posílám já a dostaneš pití zadarmo,"
Zakroutím hlavou. "Nevidím důvod, proč bych odcházel, nemůžu tě tady nechat vychlastat všechen rum." řeknu a pro jistotu si znovu přihnu, snad aby mi nemohl ten můj vypít. Už začínám cítit takový ten pocit v ústech, jako kdyby snad alkohol začal působit, a to jsem měl jen jednu necelou lahev.
"No a co se týče posádky..." začnu, načež se trochu pozastavím, abych si urovnal myšlenky v hlavě a nezačal říkat nesmysly; ten rum je vážně dneska nějakej silnej. "Na lodi mám asi padesát chlapů, většina z nich jsou solidní mořský vlci, žádný slečinky. Co se týče kritičtějších pozic, krom tebe jakožto prvního důstojníka se mi zatím podařilo sehnat jen kormidelníka. Vlastně kormidelnici, jistou Mariu. Ale toť vše,"
Pro jistotu mu zamlčím tu událost ohledně slečny Blackwallové, i přesto, že se to určitě už rozkřiklo. Nerad bych, aby věděl, jak vypadá temná stránka kapitána Ashcrofta. Ačkoli, pokud se někdy vzepře mému rozkazu, sám jí pozná.