Přístav u Smaragdové zátoky

"Ma-Malinché?" Ozvu se tázavě, když se pokouším vyslovit její jméno neznámého původu. Má neobvyklý přízvuk, kterej nedokážu zopakovat a tak zní můj pokus měkce, jak už se to nám, Číňanům, daří. "Kmen?" Položím další otázku, tohle slovo neznám, nemáme kmeny, pouze rody a rodiny, možná tak ještě klan, který stojí za vůdcem. Pohlédnu na Pírka, aby mi vysvětlil, co tato vysoká žena míní slovem kmen, podobný problém mám i s názvem ostrova, jehož význam mi uniká. "Co to říká? Ona?" Pokývnu bradou směrem k exotické domorodkyni, podobné lidi jsem ještě neviděla. Má zvláštní barvu kůže, o něco jinačí než mám já, všímám si rozdílů na své holé paži. Včera jsem se zarazila i u černě vyhlížejícího chlapce, tak tmavý odstín jsem neměla čest zahlédnout. "Ona cizí. Ne jako já. Není z Číny. Odkud? Odkud je? Wa... Wataiké... Co to je?" Tentokrát hledím na ni a otázku tak nechám vyznít mezi oba.
Vzápětí se ale zamračím na Pírka a jeho další pokusy o domlouvání se mojí mateřštinou. "Nemluv tak. Ona...," kývnu směrem k Malinché, "Nerozumí. Není to... Správné. Sprá-správný," opravím se, i když jsem to původně naznačila dobře. Všechny ty odchylky od jazyka mi dělají velké problémy, nedivím se, že moje angličtina bývá sem tam k smíchu. Přikývnu, vím, co jsem provedla těm mužům, zvláště tomu, kterej si myslel, že se nechám ponížit. Nejsem uťápnutá, umím se bránit, ale s kordem mi to jde nejlíp. "Nemají na mě sahat," zavrčím, naštvali mě. Vyrostla jsem v kantonském bordelu, ale už je to skoro deset let, co jsem se odtamtuď dostala.
Cuknu, uhnu před její rukou, nechci, aby na mě sahala, i když se nemůže rovnat těm otrapům páchnoucím po alkoholu. Zdejší muži strašně pijou, divnej rituál. Zavrtím hlavou, chci jí dát dostatečně najevo, že takto ne. Místo toho se ukloním, ne tak jako včera kapitán, ale dost abych jí prokázala úctu.
"Vím, že děla... drahá. Jsou," napřeskáčku přehazuju slova, jak se mi zlíbí, jsem z této ženy mírně nesvá. "Ty... služka? Otrok? Jsi?" Kouknu na Malinché a naznačím pouta na rukou. Viděla jsem ty trhy včera večer cestou k hostinci, všichni byli v okovech. Tahle vysoká žena na mě nepůsobí jako místní, neumí jazyk, i já se domluvím líp. "Řeknu kapitánovi... Zeptám se ho. Na děla," pohodím hlavou směrem k opravované lodi, ale dál sleduju tuhle zvláštní ženu.

Mnu si bradu a snažím se se mluvit nejdříve s Číňankou. „ Kmen.. skupinka lidí.. co žijí bez pušek s přírodou.“ Mluvím na ni co nejjednodušeji anglicky. Samozřejmě to bylo pro mě jiné, ale za tu dobu, co jsem se učil jazyky, jsem si zvykl. Navíc je pravda, že co se týče na praktické využívání a používání jazyků, tak bylo třeba semo tamo se procvičit.
„Žije na ostrovech… velké chrámy.. nebo zlato… většinou je ti bastardi zotročují a kradou jim jejich zlato.“ Mluvím jasně a zamračím se. Vzpomněl jsem si na španělské a jiné dobyvatele. Nikdy bych žádnou civilizaci nechctěl takhle zničit. Byl jsem radši jako Kryštof Kolumbus.
Poté se zadívám na Malinché.. možná ji budu říkat Mali. „Kam ty.. jít?“ Pousměju se a nevědomky si tak hledám záminku zabít nějaký čas. Ať v přítomnosti Li, či oné Mali. Navíc papírování a všechno může nakonec počkat.

Po pozdní snídani, která by se dala považovat spíše za oběd, v Salamandru, jsem se rozhodl vyrazit do přístavu, vysedávání v hospodě už mi vážně leze krkem. Včerejší noc se stále ozývala v podobě pořádného bolehlavu, vážně jsem se měl držet svého předsevzetí, že nebudu tolik pít.
Na každý pád, hned jak jsem do přístavu došel, plných plic jsem nosem nasál mořský vzduch, jak ten mi chyběl. Sice se k němu přimísila i rybina, zápach splašků a nemytých těl námořníků, přesto, člověk musí brát co je. Na krátký moment se nechám zlákat voláním obchodníků z nedalekého tržiště, jehož okraj se překrývá s přístavem a obzvláště pokukuji po nových mečích. Ten můj sice není špatný a mám ho už dlouho, avšak přeci jen občas to chce změnu; dnes ale ne.
Pokračuji proto dál, už z dálky vidím svou loď a pohled na ní mi na tváři vykouzlí maličký úsměv. Ještě nedávno to byl vrak, ale peníze a spousta píle z ní opět udělaly moc pěknou kocábku. A co víc, donutí mě to vzpomenout na mou stále se zvětšující posádku, která se plní nanejvýš zajímavými individui... už jen pár míst a konečně budeme moci vyplout, nemůžu se dočkat.
Už jsem až přímo u mola, kde je Silver King zakotven, když v tom najednou spatřím tři známé tváře. Kromě nich však také velkou část posádky, jak se fláká u zábradlí a absolutně nic nedělá. Někteří z nich si sice jdou po svých, jen co mě uvidí, ostatní tam ale jen drze stojí. Obličej se mi zkroutí do naštvaného úšklebku. "Nemáte práci, vy chátro líná?! Na mole se válí nenaložený zásoby, v trupu jsou ještě neopravený díry... a kterej kretén proboha spustil košový plachty?! Počkejte, až vyjdu na palubu, běda jestli se nebude blejskat jak zrcadlo!" okřiknu je svým hlubokým, pronikavým hlasem, načež vyjmenuji vše co není dodělané, a všichni okamžitě začnou kmitat, a makat, nebo alespoň předstírat, že mají něco na práci.
Teď se konečně můžu věnovat těm třem. Jako první se zadívám na Malinché a překvapeně povytáhnu obočí. "Co tady děláš, Malinché? Kalu tě pustil?" otážu se poněkud nabroušeným hlasem, ani ne tak kvůli ní, spíš kvůli těm mým námořníkům, které si budu muset ještě pořádně zocelit a vštípit jim nějaké zásady, jestli chtějí sloužit na mé lodi. Na Jeana a Li kývnu na pozdrav.

přitakám na slova Pírka, mého skoro jmenovce, když vysvětlí co je kmen. "velká...ro..rodyna....rodina.." opravím se my máme neznělé a tvrdší hlásky s přízvukem jinde. "ty odkud Li?" zeptám se jí, mám exoticky krojené oči a rty ale ona je má rozhodně naprosto jiné. Ukážu na oči s úsměvem. Když nerozumím o čem se baví, Li se mě zastane, usměji se na ni a na znamení přátelství jí chci dát ruku na srdce, ucukne a já se zasměji, chytnu ruku a podívám se na ni povzbudivě. "Zvyk...srdce...to přátelství...srdce tam žít přátelé...oči tam žít láska." vysvětlím jí naši kmenovou filosofii a pokusím se jí pokložit ruku na mé srdce. "To ne zlý dotyk muž..to hodný dotyk přítel." vysvětlím ji velmi lámanou angličtinou a zasměji se. Ukáži na nás. "Přátelové...tady..lo´d...já bát, že nepřátelé zabít nás...bílý kapitán...nepřítel ten ne srdce hm hm..." Vysvětlím jim tak nějak zapáleně. Zvednu hlavu když mi řekne otrok. Polknu a zavrtím hlavou. "Já malinché, dcera Wataiké! Já ne otrok!" ¨přitakám k Pírkovi a zachvěje se mi brada smutkem i steskem. "Ano..zlato vzít...a zabít...Wataiké.." hlesnu bezbarvě s nenávistí v očích. "Ryby, jídlo ovoce...koupit aby cesta nehladovět vy...my..." vysvětlím a ukáži mu pergamen se seznamem potravin od kuchaře, samozřejmě to nepřečtu ale vždy jdu po obchodech kde to mají domluvené a oni už vědí co mi dát. Najednou uslyším hlas co nemám ráda, je to kapitán Ašíkroft...zachránil mě jen aby mě zotročil sám, tedy ne já nejsem otrok ale on se tak někdy choval. Zvednu ghlavu hrdě tka že mu koukám trochu shora do očí jsme přeci jen dost vysoká. "Jídlo tobě přinést!" Strčím mu pod nos papírek s nákupem a zvednu hrdě hlavu, pořád se zlobím za to co mi udělal nechci aby si myslel, že je vše dobré neměl se tak chovat!

Mnoha slovům nerozumím, lámané vysvětlení od Malinché je mi bližší než širší pojmy od Pírka. "Rodina," přikývnu jejím slovům, ten pojem neznám, rodina mě jako malou prodala do kantonského bordelu, kde jsem žila do svých šestnácti let. Tehdy mě odtamtud vykoupil sňatek s pirátem. Pro někoho romantická představa, pro mě hezké vzpomínky. "Čína. Já jsem z Číny. Velká země. Hodně bohatá. Porcelán, nefrit...," odpovím přímo, netuším, že polovinu věcí z toho nezná. "Jsem pirát. Jako ty a on," ukážu prstem na Pírka ale pak zavrtím hlavou. "Doma v Číně nesmím být pirát. Jinak bych byla mrtvá," polknu, vím, že jsem udělala dobře a zajistila jsem tak svým lidem amnestii a život v bohatství. Naše jméno, moje jméno bude vryto do historie.
Z jejího sevření se opět vymaním, vrtím hlavou, tenhle způsob pozdravu je mi nepříjemný. "Muži se dotykat. Dotýkají... Tady," poukážu na prsa, kam si poklepu kloubem ukazováčku, rty mám stisknuté do úzké linky. "Včera to jeden udělal. Jeden od něj," pokývnu bradou směrem k Pírkovi než se otočím za sebe. "Od nich taky," pohodím hlavou směrem k lodi. "Zaplatili. Nenechám na sebe sahat. Už ne," ucedím skrze zuby, nemám na to příjemné vzpomínky, i když mě právě akrobacie v posteli dostala tam, kde jsem teď. Zamračím se, jejím dalším slovům nerozumím, postrádám kontext, kterej mi uniká. "Bílý kapitán? Ashcroft?" Snažim se porozumět, ale její jazyk i výslovnost mi v tom brání.
"Ale nevypadáš jako oni," znovu trhnu hlavou k posádce u zábradlí, všichni vypadají tak nějak stejně, podobný úbor, sem tam chybějící část těla, Malinché do té skupiny zapadá ještě míň jak já. Narozdíl od ní jsem vyzbrojená kordem, i moje oblečení by se dalo charakterizovat pirátsky, i když si nese jisté orientální znaky. "Takže služka," přikývnu na její slova, je to otrok ale dobře živený a ona nestrádá, alespoň ne od pohledu.
Hluk od mola mě upozorní na příchod kapitána, jeho slovům taky nerozumím, ale co se dá dělat. Žila jsem prakticky celý život v Číně, neznám tak dobře jejich jazyk. "Kapitáne," kývnu v pozdravu, ostražitýma očima sleduju jeho chůzi i úmysly, i když nejsem tak dobrá v jejich prokouknutí jako tamten chmaták. "Kde mít důstojník? Ten s rukama zvědavec," nakouknu za něj, přes široká ramena nic nevidím. Že by ho nechal někde u dna lahve s rumem?

Kývnu na pozdrav kapitánovi. Zbývalo toho dneska moc udělat a vyčistit dost otázek, jelikož kapitán po včerejší oslavě jistě nebude všechno nosit v hlavě. Podívám se k němu a raději se ho hned zeptám. „Skočím na nákup s ní, ještě snad po cestě něco ušetříme a v hospodě jedem na sekeru, nebo se platí.. či už bylo zaplaceno?“ Ptám se ze začátku, protože jsem měl rád vyřízený všechno jednou a nejlépe provždy.
„Nebojte, jestli se vás někdo dotkne, tak já, nebo kapitán se o ně postaráme.“ Pousměju se a kouknu na Maliche. Takže ji zajali. Nejspíše Španělé. Sviňáci jedni… nedivím se, že je Anglie nemá moc v lásce, ikdyž v některých věcech by si mohli podat ruku.. Koukám, že i kapitán je celkem drsoň, že ho ta domorodkyně tak moc nemusí. Odposlouchávám jejich rozhovor o kmenových zvycích a pokyvuji. „Pěkný zvyk.“ Pousměju se.
Přemýšlím, kdo z posádky je mi tak nejblíž . přemýšlím, že jediného, kdo mi trochu vadí je podkapitán, ale nikdy jsem nebyl člověk, co by dal na první dojem. Z číny jsem toho kupoval dost. Od pyrotechniky, po meče. Kvalitní zboží za dobrou cenu. Ale nejlepší ze všech… hedvábí. Skvost mezi skvosty.

Malinché mi hned strčí pod nos jakýsi seznam s nákupem, já jí za tu ruku chytnu a dám jí pryč z mého obličeje. "Uklidni se, děvče," odseknu jí a zakroutím hlavou, na tohle chování vážně nemám náladu. Může být ráda, že jsem jí zachránil kůži; a ještě má možnost pracovat za stravu a místo kde spát, to je na bývalou otrokyni bez rodiny či domova více než dobré. Navíc, jestli se jí tu vážně tak nelíbí, může odejít.
Pohledem sklouznu k Li a zadívám se zhruba směrem, kde je Salamandr. "Důstojník asi ještě dospává včerejší noc," odvětím a pokývu hlavou. Sebastian má štěstí, že tohle je jeho první den ve funkci a prozatím není jeho služeb na lodi třeba, jelikož kdyby tomu bylo naopak a on nedělal svou práci, když je potřeba, bylo by zle. Na tohle jsem pedant, tím, že jsem sloužil v Britském námořnictvu, potrpím si na tvrdou práci a dobrou morálku, to samé samozřejmě vyžaduji i od svých podřízených.
Pokývu hlavou směrem k Jeanovi. "Běž s ní, to je dobrý nápad, těžko říct, jestli je radno jí věřit. A co se týče hospody, s majitelem mám jistou úmluvu, protože mi hodně dluží. Takže víceméně je to tam skoro všechno na sekeru, akorát občas mu dám nějaké peníze za zvláštní služby. Paní Gibbsové a jejím děvkám se platí zvlášť." osvětlím mu, jak si stojíme s Higginsem a jeho hospodou, načež se vydám k lodi, s úmyslem vyjít na palubu.
"Ještě něco?" touhle otázkou se zeptám všech tří, protože už bych rád šel na loď a trochu se věnoval jí, přeci jen jsem teď hodně času strávil v té proklaté hospodě a nevěnoval se dokonce příliš ani posádce, to by bylo lepší napravit.

Přitakám k ní ale lhala bych říct, že vím co je Čína, nevím to ani za mák, ale to nevadí. Nechci jen vypadat hloupá, i když u nás se cenily jiné kvality než vyjmenovat zeměpisné mapy...nebo tak. Já umím přežít, lovit, šít, vařit. Umím se postarat o lidi v nouzi, namíchat léčivé masti, zkrátka to co jsme potřebovali a co nám k životu stačilo. přitakám k ní na téma ilegality pirátů. "tady taky pirát říkat ne dobrý...to lež, Angličan zlý...francouz zlý ne pirát pirát přítel..." Ano spolupracovali jsme s piráty, směnovali a oni si u nás ukrývali svůj úlovek. Dívám se na ni a přitakám. "Ne..sahat ne, muž nečistý někdy...já jen pozdrav, nechtít zneuctít..." vykoktám ze sebe snad si nemyslí že bsch ji obtěžovala nebo tak. nejhorší pro mě je má dospělá mysl v tomhle světě, rozumím mnoha věcem ale jsem braná skoro jako naivní a hloupé dítě nebo kurtizána jen protože neumím vyjádřit spoustu věc a to i proto že u nás ty věci ani nebyly. Pokrčím rameny na slovo služka a podívám se na Pírka. Co já vím co jsem...prostě pracuju pro Ashcrofta protože...musím...nemám na výběr a k tomu druhému zrzavému se zkaženými zuby a slanečkovou místností už nechci. Pírko poví, že se mnou půjde, toliko jsem rozuměla a navíc dodá že se o mě postará, usměji se a přikývnu děkovně. I když si neodpustím. "Já silné rány...muže bolet když dostanou." usměji se na něj hrdě. nejsem žádná křehotinka, spíše hbitá gazela, ale to na lodi až tak nepředvedu, hodím se do divoké prérie nebo do krkolomných vrstevnatých hor ostrova. Ale loď je jako klec. Proto jsem ráda, když se dostanu alespoň na nákup. "Pěkný ano." usměji se na něj, cítím, že u něj bych mohla získat zastání, a možná i u Li, tváří se přístupněji než Ashcroft, chybí mi rodina a ostatní. Vědomí, že je už nikdy neuvidím mě v samotě mojí kajuty, než tedy přijde ten druhý, naplňuje smutkem. Aschroft je protivný jako předtím chytí m za ruku a já vycením zuby a zasyčím, vytrhnu se mu. Jen jsme mu chtěla ukázat co jdu dělat, neumím jejich písmo ani řeč, pitomec nafoukaný! otočím se hlavou jinam a dám si ruce složené na prsa, zachránil mě a já si to uvědomuju jen proto neodseknu něco peprného ale zlobí mě, že ani nevím co po mě vše chce, dělám vše správně, a rozumět mu, tak ho asi kousnu za to že mě pomalu označuje za zklodějku. "nemít čas, my jít!" Zatáhnu Pírka za rukáv u kabátu a podívám se na něj těma hlubokýma srnčíma očima významně, však na nás závisí celá posádka ne že ne...nenajezení a slabí piráti jsou k ničemu. Však Ashcroft ještě uvidí co jsem zač!

Usoudím z kapitánových slov, že zde nepraktikuje přísná opatření jak tomu bylo u Rudé vlajky, které jsem velela po boku svého zesnulého manžela. Tam vládla tvrdá ruka železných pravidel a kdo se jimi neřídil, toho čekal krutý trest. Disciplína u bílých mužů je odlišná, stačila jsem si toho všimnout i u ostatních lodí, kolem kterejch jsem procházela. Víc si dopřávaj odměn, na mě až moc častu pijou a pak páchnou alkoholem, není příjemné pobývat v jejich společnosti. S hygienou to je obdobně. "Měl by se zajímat o posádku, je zástupce," prohodím tiše, z mých slov je cítit trocha pohrdání. "Vaše zvyky jsou jiné. U mých mužů se trestat... Trestalo, když nepřijít. Když nedělat svoje práce," zamručím nespokojeně, je to možná jenom můj problém, nejsem zvyklá na takové nejistoty a navíc jsem žena. Musím se snažit mnohem víc než všichni muži tady.
"Nepotřebuju ochranu, umím se bránit. Nejsem slabá," zasyčím vzdorovitě Pírkovi do tváře, ruku položenou na kordu, toužím tasit a dokázat mu pravdivost svých slov. Muži si myslí, že jsem křehká proto, že jsem žena, ale není tomu tak. Naučila jsem se bránit a leckdy jsem lepší než protivník, kterej se mi postaví do cesty. Jsem rychlá, mrštná a i když nevládnu silou, umím bojovat tak, abych vyšla z celé šarvátky jako vítěz. To si nepamatuje, jak jsem včera ublížila prvnímu důstojníkovi? Rychle zapomínají tihle bílí muži.
Nad slovy domorodkyně potřesu hlavou, je těžké jí vysvětlit, proč to nemám ráda. "My vzdávat... Vzdávám úctu jinak," odpovím jí poněkud kostrbatě, znám hlavně úklony a stisk ruky. "Když sahat na ostatní, oni myslí něco jiného. Oni myslí, že...," přemýšlím nad správným slovem, cosi zahuhlám čínsky o mužích, kteří se neptají na svolení a stáhnou ženy pod sebe. To jsem viděla u bílých mužů, ženy mého původu více tíhnou k opečovávání, jsme naučené chovat se jinak. "Na mě takhle nesahej, ano?" Pohlédnu na ní, doufám, že věnuje mým slovům pozornost a rozumí.
Přikývnu na kapitánova slova, postavím se do pozoru, neřeším ty za sebou. "Ano, kapitáne," ozvu se, nenazývám ho jinak než mu přísluší. Nejsem otrok a on není můj pán. "Vaše děla," pokývnu směrem k lodi, ke které vyrazil a já ho několika kroky doženu, i když musím jít rychle. "Jsou malá, nenapáchat tolik škody jako těžší. Jako ty, co ublížit vaše loď," poukážu rukou na několik děr, které se opravují a známky po nějakém boji jsou ještě patrné. "Vím, že jsou lehká ale těžší jsou lepší pro útok," promluvím, snažím se znít znale. Co když mě pořád považuje za malou holku? "Manžel mě naučit, on byl dobrý pirát."

Pokývám na kapitána a pokroutím hlavou. „ ne pane, jen co se vrátím, tak se pustím do práce.“ Řeknu jasně, protože pokud nezaložím lejstra včas, tak první dny můžou zásoby radikálně klesnout. Čehož jsem se obával. Střídmost není dobrá, ale rozežranost také ne.
„Kdybych dostal dublon vždycky, když to slyším… nejsi slabá.. o tom bych nepochyboval, ale vždycky je lepší mít někoho, kdo ti brání záda.“ Kouknu na ni omluvně. Nechtěl jsem vyznít, že je slabá. Dokonce pravda byla, že i já bych byl oproti ní v nevýhodě. Možná i ta divoženka by byla lepší v boji. Naštěstí mám svá esa v rukávu.
Povzdechnu si a pokroutím hlavou. „To je tím, že jste moc bílých mužů nepotkali… na mě se taky většina dívá mezi prsty kvůli tomu.. jak vypadám, ale v jiných městech se jim to zdá normální… a nejlepší to je v Americe.“ Pousměju se a pomyslím si na ty doby. Kolonizátoři byli opravdu vděční za všechno a proto se i tak náležitě chovali.
Když mě Maliche zatáhne za rukáv, tak se pomalu za ní vydám a cestou poslouchám část hovoru Li s kapitánem.

Divoženka se mi vytrhne a zase mi ukáže svou divokou stránku, má ale štěstí, že nezašla nijak dál. Ledabyle pokrčím rameny nad tím, jak čapne Jeana za rukáv a táhne ho kamsi do přístavu, upřímně mi to nemůže být víc jedno, jen ať mi ho vrátí v pořádku, kdo ví jestli bych sehnal lepšího proviantmistra.
Zadívám se na Li. "Je pravda, že kdyby přišel, bylo by to lepší, ale momentálně ho tu není až tak moc potřeba. Na moři by to bylo horší, to už bych ho dal zmrskat, nebo mu uříznout ucho," odvětím zcela vážně, takové tresty se mě osobně za porušení kázně na lodi zdají ještě mírné.
Kývnu na Jeana. "Výborně," Je to možná maličko podivín, přesto se mi jeví jako slušnej chlap, co se ve svojem oboru dobře vyzná a proto to bude přínos pro mou posádku. Jsem vážně zvědav, jak se vybarví, přeci jen z jednodenní známosti toho člověk až zas tolik nedokáže odhalit.
Následně už si to mířím na loď, když v tom mě doběhne Li, a pozorně naslouchám tomu, co má na srdci. Podívám se stejným směrem jako ona, na mou loď a pokývu hlavou. "Já vím, jsou malá a ne zas tak silná. Jenže problém je, že 16ti librová děla jsou těžko k dostání, jsou velmi drahá a obtížně se s nimi manipuluje. Rád bych je měl, prozatím to však nejde. Ale neboj, něco s tím brzy uděláme." odpovím jí a pokračuji dál. Pak zpomalím a otočím se na ní, pousměji se. Jsem teď možná trochu naštvaný, ale nechci svůj vztek a nedůtklivost přenášet i na ní. "Díky, vážím si tvého názoru,"

Potom, co mě všichni opustili a nechali mi na krku ty děvky, jsem toho patřičně využil. Problém byl v tom, že když jsem se dostal do své vlastní - pronajaté - postele, bylo už k poledni a já věděl, že jsem zaspal.
Rychle jsem vyhrabal z postele, převlékl se do čisté bílé haleny, trochu se umyl, ozbrojil se a vzal si na sebe svůj starý, dobrý kabát. Pak jsem zamířil do přístavu, abych našel loď, o které mi včera řekl kapitán. Moji novou loďku, na který mi zase bude blbě, ouzko a vůbec mi nejspíš půjde o kejhák - rozkošná představa.
Za chvilku už stojím před molem, na kterém je i skupinka, v níž vidím známé tváře. A taky vidím Ashcrofta, jak se baví s tou ohnivou číňankou. "Kapitáne!" Zavolám a zvednu ruku v pozdravu. "Omlouvám se, že jdu pozdě!

Pochopila jsme jjeí smysl a i to, že v jejím kmeni se takto lidé nezdraví. "Malinché chápe..." usměji se na ni a pokrčím rameny. "Jak vy prokazovat úctu?" zeptám se jí. "Jak vy tady prokazovat ahoj...?" Podívám se na všechny, nechci být nezdvořilá ale je vidět, že ne všichni jsou z rukou na prsou odvázaní nebo spíše někteří až moc, ano vím co s muži dělají ňadra ale toto gesto je pro mě jako podání ruky, které neznám. Zavrtím hlavou svírajíc lísteček, někdy jim nerozumím, dobře správně by bylo řici někdy jim rozumím, je to frustrující opravdu je, když chcete mluvit, komunikovat ale nemáte jak, vydechnu frustrovaně a promnu si pramen vlasů mezi prsty abych jej mohla založit za ucho. Když domluví vydáme se s Pírkem do obchodní části přístavu, je tam tržnice s ovocem, rybami, zeleninou a kořením. "Já služka? Ty dělat co? Co znamená služka?" Zeptám se jej. "Já být válečnice..lovec, tohle tady..." Rozhodím rukama a zavrtím hlavou, musí vidět jak se cítím jako svázaná.

"Neměl se seznámit s posádkou?" Otážu se s pohledem na kapitána, nikdy neuhýbám pohledem a vždy jednám přímo. "Má jim," poukážu bradou na skupinku, která se rozprchla za svými povinnostmi a všichni dělaj, že se ještě před malou chvilkou neflákali poblíž boku lodi u zábradlí, "velet po vašem boku. Já seznámila se s posádkou manžela. Oni nebyli rádi, že já žena, ale respektovat můj manžela a respektovat tak i mě," dodám na základě vzpomínek, v Číně panuje jiný společenský žebříček, ale jen díky manželovi jsem se stala tím, čím jsem teď. Bez něj bych stále byla v jednom z těch plovoucích kantonských nevěstinců a čekala na dalšího zákazníka a jeho choutky, nad kterejma se mi často zvedal žaludek. "Hluchý muž je špatný muž. Radši uříznout jazyk," dodám poťouchle, v první chvíli se ani nezdá, že bych vtipkovala, ale hned na to se pousměju. Ten důstojník by opravdu byl bez jazyka mnohem milejší společník.
Pokývnu těm dvoum při odchodu na rozloučenou, po domorodkyni ještě hodím očkem, je skutečně zajímavá. Máme podobný problém s angličtinou, jenom já jsem možná trochu přizpůsobivější, lépe se učím než někdo, kdo žil celý svůj život na ostrově. "Ukážu později, teď jdi, jak jsi chtěla," nedávám jí rozkaz, Ashcroft ji propustil a tak si může dělat, co chce. Poslouchám kapitánovu rozpravu a souhlasně přikyvuji, šestnáctilibrová děla by nadělala mnohem více škody, ale jejich dostupnost na trhu neznám. "U nás jsou oblíbená. Moc oblíbená a jsou dobrá i falkon. Vy nemáte falkon," prstem poukážu na zábradlí lodi, kde nevidím žádná děla. Prošla jsem si palubu skrz na skrz, ale žádná děla nahoře jsem nezahlédla. "Ani stíhací," pro změnu ukážu na nejpřednější část lodi i na záď. Netuším, že tohle je není běžné vybavení, setkala jsem se s ním ale při okrádání a zabavování lodí z Velké Británie, která si dovolila nám narušit klid v našich vodách. Zaplatili za to draze, o to jsem se postarala.
"Kapitán chce loupit nebo hledat poklad?" Přesunu svůj pohled lanních očí k vousaté tváři svého velitele, sleduji jeho rozvahy, ze kterejch mě vyruší halas způsobený jediným člověkem. Ráda bych zavřela oči a povzdechla si, ale nehodlám mu dávat šanci mě takto vykolejit, místo toho zatnu čelist a střelím pohledem po přícházejícím lodním důstojníkovi. "Škoda, že má nos v pořádku." Líbilo by se mi, kdyby ho měl víc nakřivo než včera, ale neudělám s tím nic. Alespoň ne teď, v přítomnosti kapitána se budu chovat slušně, tak jsem se rozhodla.

Koukám se na seznam a věci kolem. Zastavím se před ní a opatrně ji chytnu ruku. "Takhle mi zdravit. Držet ruka a pak tohle." Trošku s ní potřesu. "Ale tvůj pozdrav... od srdce... ikdyž muž vidět to jako.. no.. " Zrudnu na chvíli jako rajče. Tohle se nehodilo probírat. Přesto zatnu zuby. "Aby ti sáhli na prso.." Dodám a kývnu k několik stánkům, kde se začnu dohadovat na ceně celkem horlivě. Jde vidět, že se v tom vyznám, protože prodejce nejenže nakonec sleví z původní ceny, ale je také rád, že si popovídá a semo tamo i něco nabídne bokem.
"Služka... je to něco jako otrok.. ale služka nemá pouta.. a dostává mince...zlato." Pohodím rukama a dohaduju se skoro až do krve s dalším kupcem, který nakonec vypadal, jakoby mě chtěl probodnou nožem, ale nakonec mě přátelsky poklepe po zádech. "To věřím.. vypadáš schopně... jako dobrý lovec." Usměju se na ni a postupně odškrtávám další a další položky ze seznamu. "Potřebuješ i ty něco, nebo tady líbit nějaká věc?" Kouknu na ni tázavě a schválně se ji snažím držet od obchodníků s otroky, ikdyž vím, že i tam budeme muset.

"Jistě, chtělo by to, jenže to určitě brzy dožene a pokud ne, bude se mi zodpovídat," odvětím jí a zadívám se jí do očí. Ne, že bych se jejímu pohledu vyhýbal, spíše si dávám pozor kam šlapu, přeci jen na mole to je důležité. Neustále mluví o svém manželovi, jenže mi zřejmě v rumovém opojení uniklo, co se s ním stalo. Na druhou stranu je trochu hloupé se ptát, protože jestli je mrtvý, jen jí rozesmutním, jestli od něj utekla nebo on od ní, uvedu jí do rozpaků. Pro jistotu pomlčím. "Tady si budeš muset respekt vybudovat sama. Ačkoli věřím, že pro tebe to nebude žádný problém," řeknu s jakýmsi náznakem uznání v hlase, je přeci jen lepší, že se nedá, než aby to byla nějaká uťápnutá holčička.
Uznale pokývu hlavou, opravdu se v dělech vyzná. "Stíhací děla jsme měli, možná je brzy dokoupíme," Měli je velmi důležité slovo, tenkrát když jsem se Silver Kingem utíkal před nepřáteli, kteří mi mou krásnou loď málem rozstříleli, a abychom jim mohli uniknout, potřebovali jsme udělat nějaké drastické řešení. Vítr hrál v náš prospěch, opíral se nám přímo do plachet, avšak to i nepříteli. Ale ten měl obrovskou třístěžňovou galeonu, my jen tuhle menší šalupu. Vydal jsem proto dost drastický rozkaz vyházet všechna stíhací děla a přebytečné zásoby, bylo nutné rapidně snížit naší váhu, aby si nás vítr mohl unášet ještě lépe a rychleji. Tenkrát to zafungovalo, jenomže jsme přišli o velmi cenná děla i mnoho zásob. Naštěstí se to díky tomu nakradenému zlatu vyplatilo.
"Zda-li chci? Z celého srdce po tom toužím. Je třeba ještě zaplnit kritická místa v posádce a potom můžeme vyrazit. Konkrétně mám něco v merku, ale..." než jí to stačím doříct, což jsem ani neměl v plánu, chtěl jsem trochu lhát, náš rozhovor naruší velmi známý hlas.
Otočím se ke svému prvnímu důstojníkovi a povytáhnu obočí. "Sebastiane... pro dnešek ti to odpustím. Ale ať se to neopakuje, jasné?" apeluji na něj a dívám se mu zpříma do očí.

Potřese mi rukou a já ho chytnu pevně abych to napodobila. Zavrtím hlavou , nechápu proč to dělají, co to znamená? Ale když se to dělá budu to dělat také. "Ruka ne srdce..zvláštní, díky pozemská kryso." Zopakuji větu , kterou mě naschvál naučili námořníci. Usměji se na něj a přitakám když mi poví jak muži vidí naše ruce položené na srdce. "Ňadra život, mléko, matka...ne ...šuby duby." Zavrtím hlavou, neznám to , jen z vyprávění, jsem pannou, měla jsem se provdat za někoho ze sousedních kmenů ale k tomu nikdy nedošlo, nikdo sei nevezme dívku bez věna a postavení , když jí vyvraždili rodinu. Ukážu na srdce. "Srdce prso?" neznám název prso, takže jsem zmatená. Přemýšlím zatímco on mi vezme práci a začně dohadovat ceny, nechám to tedy na něm. Zamračím se. "Já nedostat mince, já svobodná! Já pracovat protože Ašíkroft mě zachránit...já myslela z dobré ...prso..." ukáži na srdce a zvednu obočí zda jsem řekla dobré srdce správně. "Ale nevím proč mě zachránit...já služka bez mince." Pokrčím rameny. Zamrkám na kupcem, se kterým se hádá a on na mě mrkne, jsme domluvení, že když mu budu povídat o zlatě tak nám dá slevy. Tedy domluvená rukama nohama a nevím kolik co stojí tak jsem se rozhodla mu věřit. Přitakám k němu pyšně a ukáži mu náramek na paži. "Zuby puma...jaguár..." povím mu pyšně, tehdy jsem si udělala pokrývky pro rodinu z kůže ulovených koček, jenže ty shořely spolu s celou mou rodinou a naším životem. Zeptá se mě jeslti neco chci a já se rozhlédnu kolem, zamrkám protože uvidím na jednom cetkářském stánku amulet. Rozeběhnu se k němu. "tio moje! Moje matka dala..moje...!" Zvednu jej a ukážu to obchodníkovi rozhořčeně. "Kdes vzal?!" Ale je mi to jasné, do očí se mi vtlačí slzy vzteku, otočím se na Pírko. "Ukradli zabili...moje..." Ukáži mu amulet z perletí obtočeným modrým kamenem zoufale. je mi smutno. "Rodina..mrtvá, sestry otroci...bolí prso!" povím o srdci a vážně by mi už měl říct co to znamená.

Sklopím hlavu na důkaz pokory a přikývnu. "Jistě kapitáne, už se to nebude opakovat." Potom však zvednu hlavu a zašklebím se na něj. "Ale myslím, že pochopíte, proč se tak stalo. Nechat mě samotného se všema těma ženskýma..." Zašklebím se poťouchle a věnuji pohled Li Ying. "Zdravím dámo."
Zamířím ke kapitánovi a přitom se usmívám. Jako vždycky. "Obhlídnu si loď, pokud vám to nebude vadit. Jo a posádce mě představíte teď, za chvíli, nebo to mám udělat sám?"

Ve tváři se mi mihne provinilost, pochybuju, že by se kapitán nedozvěděl, co jsem provedla několika jeho mužům. "Jednomu jsem zlomila prst. A vykloubila rameno. Dovoloval si," zavrčím v obraně, nejsem si jistá, jestli s tím bude kapitán souhlasit, ublížila jsem jeho posádce. "Ale spravil si to. Sám," pohlédnu nahoru na palubu, ten muž kmitá jako by se mu nic nestalo, i když včera to muselo hodně bolet. "Máš silné muže," ocením statečnost jeho posádky, jiní kňourají, hrají si na nezdolatelné a pak jim člověk dupne na nohu a oni se můžou zbláznit. U nás se silný člen poznal podle toho, že se brzy zapojil do chodu a neosnoval pomstu proti nikomu z nás. Přijal svůj trest jak se sluší a patří na muže.
Přikývnu jeho slovům ale nevyptávám se po detailech. Pokud mi je nechce říct, je to jeho právo, on je tady kapitán. "Budu ráda," přitakám, mám ráda práci s děly, i když jejich pozicování je prekérní záležitost a musí na ni být několik schopných chlapů. Sama zvládám jenom falkony, s nimi operuji poměrně lehce díky otočné vidlici.
Stojím po boku kapitána, jak se sluší a patří, nejdu dál, nechci být nevychovaná a neprojevovat mu tak úctu. V další chvíli ale zrudnu, můžou za to Sebastianova slova a poznámka o holkách. Moc dobře si pamatuju, jak byla každá vybavená a nutí mě to přemýšlet nad tím, proč mi teda sahal na prsa a nesundal klobouk. "Hm," ucedím skrze zuby, neoslovím ho a můj respekt si ještě bude muset zasloužit. "Pokud mě omluvíte, kapitáne, půjdu se věnovat posádce," pokusím si u kapitána vyprosit propuštění, nechci být v jejich přítomnosti, pokud se budou bavit o holkách. Připomíná mi to, že jsem sama a s muži jsem si dlouho nic nezačínala, aby z toho nebyly trable.

Po dlouhé době se usměji. "Neříkej, že se ti to nelíbilo," povytáhnu významně jedno obočí na Sebastiana a uculím se. "I kdyby byly sebehorší, měl jsi je zadarmo," pokrčím rameny a pročísnu si vlasy. Vážně si nemá na co stěžovat, přeci jen se mu věnovalo kolem půl tuctu velmi zkušených a dobře vyškolených děvek, byly to ty nejlepší a nejčistší, které mohla paní Gibbsová nabídnout. "Představ se jim sám, musíš udělat dobrej dojem, když to bude vypadat, že tě všude vodim za ruku, tak kdo ví co si pomyslí," povím Sebastianovi.
Poté se otočím na Li. "Řeknu ti to takhle. Jsou to moji chlapi a nejsem tak úplně rád, když jim někdo ubližuje. Ale pokud nerespektují mnou dosazeného důstojníka, je třeba nějak jim dát za vyučenou. Kdybych to udělal za tebe, pomysleli by si, že jsi holka co se o sebe neumí postarat a potřebuje se schovávat za kapitána. Takhle si nejen získáš respekt, ale taky jim ukážeš svou hodnotu. Pokud to zůstane u menšího násilí, přivřu oči." spustím na ní, načež k ní přistoupím a zadívám se jí do očí. "Ale jestli někoho z nich zmrzačíš, nebo dokonce zabiješ, budeš se mi zodpovídat a věř mi, že vzhledem k tomu, jak jsem ke svým mužům ochranářský, nedopadlo by to pro tebe dobře. Je ti to jasné?"
V té chvíli už kráčíme po prkně vedoucí na palubu lodi a já přikývnu. "Jen běž, Li, kdybych tě potřeboval, tak řeknu." oznámím jí a vykročím směrem do své kajuty. Ještě než vezmu za kliku, otočím se na Sebatiana, který je nám snad v patách: "My jsme domluvení. Představ se posádce, seznam se s nimi, možná s nimi zkus strávit trochu času a pak se uvidí. Přece jen to bude tvoje práce, jak jsme o tom mluvili," vysvětlím mu co dělat a nakonec konečně vstoupím do své kajuty.
Na věšák vedle vstupních dveří pověsím svůj klobouk i dlouhý kabát a posadím se na postel. Zprvu mě velmi láká představa toho, že bych zalehl a dal si na chvíli šlofíka, nakonec tu myšlenku vyženu z hlavy, posadím se za stůl u okna a začnu si procházet papírování, abych věděl, co vše je potřeba zařídit s proviantmistrem a případně i ostatními důstojníky.

„Krysa.. ne dobrá slovo… my používat jako urážka pro ne námořník.“ Vysvětlím ji opatrně. Kývnu. „Žena poklad… jako zlato..“ Uchechtnu se a zastavím se u dalšího stánku, který trvá poněkud déle, protože starší pupkatý chlapík slevit ne a ne. Taky nakonec neodejdu s úspěchem a tak nenápadně ukradnu několik homolí. „Bastard..“ Ulevím si, když jsem z dosahu a nabídnu ji jednu homoli. „Jídlo…sladké..“ Koukám se kolem a pomalu zamířím do zapadlejších uliček k pašerákům. „Mince zlo… každý bílý člověk chtít mince..“ Dodávám, než se zastavím u podivného chlapíka a začnu se s ním znovu dohadovat. Tentokráte to netrvá dlouho a spokojeně si pokyvuji. Černé zboží se kupovalo za levno vždy snadno.
„Ne prso.. prso..Ňadra..“ Zase nenápadně zrudnu, ale naštěstí si odkašlu do rukávu, takže to nejde vidět. Sleduju náramek s úsměvem. „Lovit ty puma…jaguár sama?“ Prohrabuju se v kabátě a vytáhnu kartu. Chvilku jí ji ukazuj. „Karta.“ Mrknu a svižným pohybem, při kterém ji projedu druhou rukou ji nechám zmizet. Trik je velmi prostý. Karta je tenčí, než obyčejná karta a proto se dá snáze ukrýt zpátky pod rukáv, aniž by si ji i bystré oko všimlo. „Kabát plná kouzlo..vodoo.“ Uchechtnu se a pokyvuji hlavou. Ani si nepamatuju, kdy jsem se takhle bavil.
Když odběhne ke stánkaři, už jsem se bál, že si všimne otroků, kteří brzo následovali. Obchodník nevypadal zrovna nadšeně, když uviděl Malinché, jak si bere amulet. Moc se ani nedohaduju o ceně a rovnou mu dám několik mincí a podívám se na něj celkem nepříjemným pohledem. Něco si s ním šeptám a za chvíli se podívám soucitně na Malinché.
Vezmu ji za ruku a kousek ji odtáhnu do jedné postranní uličky. „Srdce…“ Opravím ji a chvilku ji držím, aby se uklidnila. „Tví lidé být… možná být dál u obchod s člověk… moct já zachránit pár z ona… ale nemít tolik mince. Také moct my pomoct… ale to nebezpečí. Moct skončit smrt.“ Říkám ji pološeptem. Sám ani nevím proč. Měl jsem rád dobrodružství, ale jestli se rozhodne pro druhou možnost.. tak to bude sebevražda. Ale zase na druhou stranu. Menší problémy a zmizet na moře neznělo jako špatný nápad.

Zavrtím hlavou nechápavě. "Krysa nedobrá? Zatraceně! zlomyslní oni." Zasměji se k němu vlastně to byl pochopitelný vtip parta mužů s divoškou na palubě ale stejně jim to vytmavím! "Bastard? to co znamená, nepěkné že?" Poznala jsem to podle tónu jeho hlasu a nevypadal moc spokojeně, jdu s ním a přičichnu k tomu co přinesl,. Vypadá to jinak než naše placky, křupavoučké nad ohněm posolené mořskou solí nebo slazené medem, seběhnou se mi sliny. Tohle co má v ruce vypadá plesnivé, jakoby bílé na povrchu. Vezmu si od něj a nedůvěřivě to očichám, olíznu povrch abych to zahodila jenže ouha, on je sladký! vykulím oči. "Sladké...to cukr? med?" zeptám se jej a olíznu další část a pak kousnu do těsta, zakňučím blahem a na nosíku mi zůstane stopa po cukru. Kterou samozřejmě nevidím. přitakám k němu. "Mince velké zlo, zlato ještě větší, my zdobit sebe...oni chtít pro sebe, proč my nerozumíme..dali bychom..ale zabili..vbšechny." polknu frustrovaně homoli a pak do sebe nacpu i ten zbytek je to vážně moc dobré. přitakám na jeho slova ještě jednou chybně. Prso pod ňadra ano..." Zabuším si na hruď tedy zabuším spíš pohoupu. Zavrtím hlavou když se zeptá jeslti já sama. "nás skupina, kmen, my lovit spolu, každý ale úlovek svůj..my ..běhat kolem ..šelma nahnat.." vysvětlím velmi obkreslujícně situaci nebo´t neznám slovo nahánět. Zasměji se a začnu mu rozhlížet ruku když nechá papírek zmizet. "Ty jsi šaman?" zasměji se a oči mi září překvapením a upřímnou radostí z triku, o kterém nevím zatím že je to jen trik. Pak ale uvidím amulet a vše je to tam, svírám v ruce svůj šperk co mi dělala maminka a nechci pustit, ani si nevšimnu jak za něj platí a nechám se odtáhnout do uličky, polknu a dívám se na něj zkormouceně, je mi smutno a chci někoho kdo mi rozumí ale nikdo takový není, jsem sama. plácnu se do čela, když mi dojde co myslel. "Ňadro být prso...srdce být srdce..." vydechnu v náhlém pochopení situace. Obejmu ho když mi chce pomoct, žel bohům vím, že moji lidé jsou mrtví a moji sourozenci, jediní přeživší jsou mrtví. Položím mu ruku na srdce když se odtáhnu z toho divokého objetí. "ty hodný člověk...ale moji mrtví a prodaní, není nikdo tu..." Povím mu a podám mu amulet a zvednu si vlasy, táím odhalím dlouhý krček kam ten amulet patří. Doufám, že mi ho pomůže nandat jinak se mi do uzlíku na konci zamotají vlasy a perličky s dřívky co mám ve vlasech vpletené.

Zašklebím se na Ashcrofta a zavrtím hlavou. "To samozřejmě neříkám kapitáne. Jasně, že se mi to líbilo! Ty holky byly skvělý, dlouho jsem si tak neužil, ale jednoho to utahá a sám vidíte, z toho potom je." Rozhodím rukama a zazubím se. "Jasně kapitáne, jde se na to."
Zamířil jsem na loď a začalo to. Seznámil jsem se s chlapama, kteří na mě nejdřív koukali dost nedůvěřivě, s nechutí, s despektem a vlastně jsem se jim asi celkově moc nelíbil. Byl jsem malej a choval jsem se jako no... hloupoučký a naivní klučina. Když jsem ale přiložil ruku k dílu, trochu jsem u nich stoupl. Postupně jsem se seznámil s celou posádkou, vyšplhal až do lanoví, slezl do podpalubí a všude se pořádně porozhlédl. Sem tam přiložil ruku k dílu a nakonec mě znali všichni, já znal je a jenom čas ukáže, jak na tom budeme.

„Někteří říkat šaman… ne dobrá lovec.. bojovník… ale šaman moc dobrá.“ Pousměju se. Přemýšlím o jejích Ňadrech. Má je určitě větší než Li. Když si je vybavuju, musím pokroutit hlavou. Ta holka mě fakt zničí. Musím ji to slovo vymluvit. „Bílá muž… zlo… mnoho muž dělat zlá věc pro on. Málo hledat dobro pro vše.“
Pousměji se a pomalu ji připnu onen amulet. Poté projdu ještě několik stánků a znovu se pohádám. Když se nakonec vydávám přes hlučné části, kde se obchoduje s lidským masem, je mi smutno. Nenáviděl jsem otrokářství a odsuzoval ho. Lidé jednali o člověku jako o kusu masa. Zajímalo by mě, za kolik by se prodávali sami.
„Chtít ty pomoct některá z oni? Ale oni mít zbraně.. když nás chytit, my mrtví.“ Mluvím vážně a sleduju početnou, ale nejméně nebezpečnou skupinu. Nikdy jsem nechápal, proč ti nejvíce hamižní nemají na své otroky dostatečnou ochranu. Nakonec jsem odpověď nemusel hledat dlouho. Peníze a zisk. Ochranka byla vždycky drahá a ti bastardi by si radši vrtali koleno, než je platit.
„Tvá člověk najít… koupit zpátky a ty moct žít s oni… mít jen víra… víra síla.“ Dodám nakonec a uculím se. Začínal se mi v hlavě rodit plán. Asi stárnu. Jindy bych jenom odemkl pouta a utekl, ale tentokráte by to chtělo něco lepšího. Něco, co by jim zvedlo šanci utéct. Nebo je koupit nehorázně pod cenou a pustit. Mnu co, jeden dobrý skutek nikoho nezabije.

Usměji se k němu, to je dobře, já jsem dobrá bojovnice a umím některé věci, ale šamankou nejsem, on vypadá, že umí používat magii ale ne bojovat až tak dobře. Nebo tak jsem to podle jeho slov pochopila. Ukáži na něj. "ty muset umět bránit...já chtít umět..to..karta...já učit ty ty učit já?" zeptám se ho polopaticky a usměji se k němu přes oči plné slz, které způsobily, že jsou mé oči zdánlivě ještě větší a nevinnější. Sklopím pohled když poví jak jsou lidé zlí ano to jsou, neříkám, že všichni našeho kmene byli svatí to jistě ne, ale minimálně se chovali čestně a když bojovali, bojovali s hrdostí. Odvrátím pohled a zatnu zuby když projdeme kolem otrokářů. "Proč vy to dělat? Svobodní, šťastní...ti dobře pracují, nešťastní zabít vás ..nemít rádi práce u vás.." Nechápu jak je možné, že otroci ještě nevyvolali vzpouru, vždyť je jich tu tolik, jak si někdo vůbec může zotročovat jiné?! byla jsme proti tomu i u nás, jednou k nám přivedli bílého muže, prý proroka, pracoval u nás a já se snažila aby poznal náš kmen...sžil se s námi a zemřel u nás v požehnaném věku. Byl tam rád...i když byl křesťan, naučil se žít s námi a naši duchové jej přijali s láskou a dopřáli mu hezkou smrt na lůžku, což se nedá říci o tom co křesťané provedli se zbytkem naší rodiny. "Já chtít pomoct všechna! Oni svoboda ne otrok!" povím mu odhodlaně a zasměji se zvonivě. Zavrtím hlavou. "Hm hm..já nezemřít ne dnes, já pomstít naše Wataiké...až pak moci zemřít k duchům jít..." vysvětlím mu to, jsme odhodlaná nás pomstít a pak ať mě třeba zabijí ale do té dob yne, zasjkočí mě, když nabídne, že by vykoupil mou rodinu. Vydechnu. "Ty tolik bohatý? Koupit moje sestra bratra? Já nevědět kde oni být...oni...prodali se mnou...zlým mužům...jako Ašícroft...ale víc zlým..." Vlastně jsme držela Ashcrofta v úctě, přeci jen mě zachránil a kromě nedůvěry, která mě na něm neustále zlobí, se mám dobře.