Přístav u Smaragdové zátoky

„Naučit všechno co chtít.. když ty naučit ty.. já rád poznávat další kmen… kmen jako Li… či jiná.. nová kmen.. nová zkušenost a zážitek.. to pro mě poklad.. poklad nad zlato.“ Vydávám se k posledním stánkařům, zatímco kontroluji onen stánek otrokářů, kde zrovna draží. Mnu si bradu a přemýšlím nad svým plánem.
„Mnoha mysl bílá muž být zlato.. kletba vždy způsobit moc bolesti. Všichni chtít zlato.. moc zlata.. jim jedno, co udělat pro zlato.“ Nechápal jsem, jak může někdo zničit celý národ jen kvůli několik kouskům zlatého kamene. Nikdy by mě nenapadlo, že budu obchodník .. provianťák a navíc pirát. Osud je někdy ironie.
Zakroutím hlavou. „ty dlouhá život… mladá.. delší cesta, než já.“ Uculím se na ni příjemně. Plížím se k onomu stánku a pomalu vytahuju jednu z lahviček neznámého původu. „Já mluvit s muž s bič.. ty dát toto vypít pár otrok.. já potom kouzlo a tahle otrok volná.. ale pak my muset rychle pryč. Rozumět?“ Podívám se na ni vážně.
„Bohatství… velká bohatství tady a tady.“ Pomalu ukážu na své srdce a hlavu. „Nestát za zlato.. peníz… to být pořád, ale toto nebýt… jednou pryč a my pryč také.“ Uchechtnu se a pomalu si to směřuji k otrokáři. „Život stát za horda zlato.“

¨Přitakám k němu a chytnu ho za ruku nadšeně. "ty hodný pirát, já myslet že my..přítel.." položím mu ruku znovu na hruď a usměji se. Sevřu amulet na krku vděčně. poslouchám jeho slova nevím co říci, my měli zlato jako materiál na šperky, co je na něm tak vzácného? proč ne třeba železo? nebo jiná vše, mušle...cokoliv vše co si lidé usmyslí , že má cenu ji najednou má? To přeci nedává zhola žádný smysl. "Já mladá...já dokázat co jsem si před...co jsem..řekla..." slovo předsevzala zkrátka nevyslovím je příliš krkolomné. Poví mi plán a já sevřu lahvičku s něčím co mi dá a co mám podat otroku. Zavrtím hlavou a zvednu prst, řeknu polohlasem. "To ne otrok!" nemám ráda když nás..je tak nazývají, jsou to svobodní lidé, kterým tihle vybrali nesvobodu, stejně jako vymysleli cenu pro zlatý kov...nesmyslné a arognantní...přitom většina z nich si přes pupek ani nevidí na koule.Přitakám k němu. "jistě rozumět!" Líbí se mi, ten muž ví co je důležité a tak jdu s ním, koukajíc s epo ostatních, dělám nenápadnou, však jsme podle pohledů všech jeho otrokyně, s námi, nebo s takovými jako já se většinou nemažou i když spousta exotů se vyskytuje mezi piráty, já ale jako pirátka oblečená nejsem...Oddělím se od něj, když jsme u rampy s otroky a rozhlédnu se. Zalezu pod tribunu a vidím skrze hrubě zbitá prkna jak Pírko stoupá nahoru a začne se bavit s otrokářem, prolezu pod otrokoy a zapískám jako myš, ale zapískám ajko myška v noci, oni vědí, že tak ve dne myška pískat nikdy nemůže a tím pádem se otočí dolů. "Pijte" řeknu jim anglicky a pak Wataičtinou, která je podobná ostatním karibským ostrovům.

Sleduju počínání Malinche. Dohaduju se s oním otrokářem o vážném zájmu o jeho otroky. Chci je koupit najednou, což je otrokáři jako vždycky divné. Navíc za truhličku zlata a drahého kamení, nebo spíše v mojem případě kočičí zlato a Broušené sklo smíchané s části zlatými mincemi. Čekám pozorně na Malinche, až dá několika z nich ten lektvar. Načasování je víceméně na kvap. Zrovna co podávám otrokáři a ten se zakusuje do mincí a nejistě váží smlouvu na koupi těch otroků, začnou ti, jenž vypili lahvičku slintat více, než je známo. Dokonce se jim začnou tvořit bubliny z pusy.
Obchodník sebou cukne nejistě a místo ověřování dalších mincí mě začne tlačit ke koupi, protože ví, že špatný otrok nemá takovou hodnotu. Já hraju, jakože si to rozmýšlím, ale když mi slíbí ještě několik otroků z lodi, tak svolím. Nechci se zde nijak zdržovat a nechám obchodníka ve svém opojení z bohatství a pomalu vezmu provaz a táhnu je co nejrychleji z trhu pryč.
Dám také Malinché znamení, protože si musíme pospíšit, než ten pitomec zjistí v první hospodě, nebo při prvním hlubším prozkoumání, že vydělal ani ne na jednoho otroka. Musím se dostat co nejrychleji do přístavu a tam je pustit. Čekám taky na Malinché, až se ke mně dostaví. „Řekni jim, že v přístavu dostanou svobodu a tímhle papírem můžou vysvobodit ty z lodě. Ale ať si pospíší, protože co se ten pitomec dozví, že jsem ho podvedl, tak je nejspíš ztrestá a nás zabije.“ Tou dobou začala pěna z pusy pomalu ustupovat.

mohla jsem tam vystoupat ale díky mému vzhledu by to bylo velmi nápadné, otroci nemají pravomoc kontrolovat otroky. Ale tohle vyšlo podle očekávání tedy nejspíš. Přiběhnu na znamení po tom, co přijme ten obchodník mince a drahokamy, nechápu proč mu je dává...Také jsme naprosto zmatená, ale věřím pírku že jim ta věc nic neudělala i když to tak rozhodně nevypadá. Jdu za Pírkem a dívám se na něj a snažím se pochytit jeho slova, dá mi nějaký papír a já přitakám, snad to nezmrším. Mávnu na ty "otroky" a oni nás následují. Povím ji v našem jazyce, nebo alespoň se o to pokusím, o co tu jde...Předám jim listinu a chytnu Pírka za ruku. Kývnu k němu a otočím se, myslím, že pokud nevypadneme pošle na nás ten chcípák ze španělské armády , nebo tak alespoň vypadá, do bran duchů. "Běžet utéct!" Vezmu jeho dlaň a táhnu jej za otroky, kteří podají listinu a pustí tak i ty ostaní, otáčím se nervozně, umím bojovat ale ohnivé klacky, proti těm nic nezmůžu a nechci aby kvůli mému přání zabili Pírka.

Svižněji se nechávám vést, ale postupně se od skupinky otroků odtrhnu do jedné postranní uličky a poté do další. Cestou, když mě táhne si ji konečně můžu prohlédnout i z blízka od hlavy k patě. Zajímalo mě všechno. Byla taková nevinná, ale hodná, ale zároveň v sobě měla oheň. Líbily se mi takové ženy o tom žádná, ale nikdy bych se nesnížil k tomu, abych si ji jen oplzle představoval. Měl jsem své zásady.
Rozhodnu se proto, co jsme dostatečně ztraceni v labyrintu uliček trochu snížit tempo. " Kde vlastně spíš na lodi? Když tě otravují bílí muži?" Otážu se ji a tím alespoň zčásti vyzjistím, kde budu spát já. Nikdy bych nechtěl spát nahoře. Také si budu muset zvyknout na ten lodní odér, ikdyž je pravda, že nějaký parfém bych si sehnat mohl.

Jdeme s otroky, a ani si nevšimnu, že se Pírko odpojí, až když se vynoří z jiných uliček, asi mate stopy, to je chytré, opravdu mu to myslí, usměji se na něj a počkám u rohu sledujíc jak přivádějí otroky z lodi, pak na ně mávnu a oni na mě, zabuší se do hrudi a já mám skvělý pocit. Navíc to byl příslib, příslib od kmene Tahuaku kmeni Wataiké, nebo tomu co z něj zbylo. Otočím se na Pírka a přitakám. "Já děkovat tobě...Pomohls Tahuaku, momohls Malinché...Wataiké nikdy nezapomenout vděk tobě..." Ujistím jej. Když jsme konečně v bezpečí v zákoutích zastavíme se, já nejsem zadýchaná ale zpomalení uvítám. Ušklíbnu se trochu když se zeptá. "S bílá muž...oplzlá byl...já ublížit mu , hádka ašíkroft, ale už na mě nesahat od ta doba...já nebýt slabá..." Usměji se k němu. Dale se kterým sdílím kajutu se snad poučil....Trefila jsem nejcitlivější místo muže....divili byste se, je to poslední článek malíčku u nohy..."Kajuty dole...mnoho jich tam, některé dobré některé mnoho lidí naráz..." vysvětlím mu. já naštěstí spím s kuchařem. Protože mu pomáhám. "Ty být co ? Na loď?" Vlatsně doteď nvím co dělá, ani Li. "A Li?"

" To jsem rád." Uchechtnu se a přemýšlím. Vzpomenu si na chvíle na obchodních lodí a jak se obchodníci chovali k otrokům a samotným námořníkům. Věřilo se, že strach je nejsilnější motivací a tím nevypuknou vzpoury a nic. Byla to bohužel pravda. Pravda, s kterou jsem se nikdy neztotožnil.
Promnu si bradu a přemýšlím, jak to nejlépe popsat. "Starat já aby na loď dost jídla a ohnivá prach pro ohnivá velká klacek.. děla.. také věci na oprava loď. Když nebýt věci, tak na loď pohroma." Usměju se a mnu si bradu dál. "Li pracovat s ohnivá děla. Střílet a starat o ohnivá prach. Když ohnivá prach špatná. Děla neudělat bum." Snažím se to popsat co nejlépe.
"Takže Maliche silná bojovník... " Takže kajuty dole. Mnu musím dát bacha na mou truhlu, ikdyž na lodi se nekradlo. Všechny mé triky a přežití byly závislé na té truhle. Bez ní jsem byl nic. Možná bych porazil někoho slabšího. Možná bych mohl být dostatečně daleko, abych mohl střílet. Budu si to muset promyslet, až nadejde čas.

není mi nejlépe však jsem sama uprostřed něčeho čemu nerozumím ale nezbývá mi nic ne se přizpůsobit, utéct, nebo spíše pokusit utéct. Jenže já zatím nemám nic ani jazyk ani znalosti nic čím bych mohla pomoct, můžu udělat konexe a tak...to je jediný co můžu. Vysvětlí mi tco dělá, je tedy něco jako obchodník...ale nevím jak se to řekne v jejich jazyce, tak to jen odkývu na znamení že chápu. Vlastně pracuju pod ním protože to jídlo chodím n pokyny kuchaře nakupovat. To není tak špatný šéf jako Ašícroft, ten se chová ke mě nehezky. A nemá k tomu důvod...ale co na tom, nenadělám s tím momentálně nic. Zasměji se a přitakám k němu když popíše práci Li. "Děla nestřílet bez prach..já znám už.." Pousměju se, vypadám asi jak pitomá holčička, ale znám spoustu věcí, problémem je to, že je nedokážu vyjádřit slovy. Přitakám k němu. "Bojovník v prérie. muset naučit i bojovník tady..tady jiná džungle nebezpečná zmatená, pravá je..jiná..lepší..." hlesnu smutně a sklopím očka.

„Nebo se, až budeš chtít naučit cokoliv… stačí mi říct.“ Zasměju se srdečně a lehce ji prstem v rukavici přejedu po tváři. „Budeš dobrá bojovnice i tady… lepší než kdokoliv.. já sice takový nebudu, ale naučím tě, jak vyhrát i bez švihnutí meče.“ Zasměju se. Celkem jsem se i na tu myšlenku těšil. Vždycky jsem se jen učil a učit nikoho se mi nepovedlo. Proto jsem to chtěl zkusit.
Pomalu se naše cesta uličkami dostává k molu a pomalu už vidím záblesk lodi. „těšíš se na plavbu?“ Zeptám se ji ještě, protože sám jsem ten pocit odloučení od pevniny nesnášel. Zejména několik prvních dní. Navíc ty papíry. Tuny a tuny papírů.. ještě štěstí, že ty počkají a mám na ně celou cestu.. která ovšem nevím, jak dlouho trvá a to mě dělalo starosti. Avšak bylo fajn na chvíli zase zapomenout a podniknout něco záživného. Doprovod Malinché pak byl jako třešnička na dortu.

Přitakám k němu. "Muset umět mluvit, líp než ted já..prosím učit mě ty? Já tebe lovit a boj učit?" podívám se na něj s návrhem. Usměji se a položím mu ruku na srdce, on mi projervbil náklonnost asi po jeho způsobu. "Meč? Já nikdy meč..sekyra..šípy..oštěp..meč ne..meč těžký neohebný.. ohnivé tyčky zlé!" Vysvětlím mu, ale dívám se zvědavě, netuším jak by chtěl vyhrát beze zbraní. Zamrkám na něj když se zeptá zda se těším na plavbu, olíznu si ret a pokrčím rameny. "Ašíkroft nemít rád Malinché...já nevědět co on chtít po já...možná neplavit s vámi..netuším..on..chrabrý, zachránit malinché před otrokářži...ale...pak..být takový...bát se ho..." přiznám mu, jsem Ashcroftovi vděčná a zároveň se jej bojím je jako letní bouře chvíli klidná a pak drtivá se spoustou deště. Nikdy jsem se neplavila my jsme měli jen malé loďky na lov dál od břehu ajá se z nich potápěla pro perlorodky a kraby a ryby k jídlu nikdy jsem nejela na takové lodi, tedy ano jednou ale to si nepamatuji, omráčili mě když mě vezli sem a já se probudila už tady.

"Platí.. naučím tě vše." Položím ji ruku na srdce a zas nepatrně zrudnu. "Uvidíš.. někdy stačí jen kouzlo." Usmívám se vesele. "Neboj se.. ačkoliv on vůdce pirát... když on být zlý na ty... já mu říct co já myslet, ikdyž asi dostat rána bič.. ale to mě nevadit." Asi jsem moc zakoukaný, nebo jsem zkrátka idiot, že někomu slíbím jít proti kapitánovi. Slíbil jsem mu věrnost a ten slib splnit nechci. Proto zůstanu jen u rad. Možná mě vyslechne, možná ne. Líbí se mi její pohled a všechno. Ale nejsem žádnej profesionální svůdník, co by sváděl každou dívku.
Ikdyž v přístavech jsem pár pletek vždycky měl. Vždycky jsem věděl kam až zajít, abych nikomu nezlomil srdce. Takhle se zdá, že jsem na ni více fixovaný. Ne nesmím na to teĎ myslet. Na lodi se nikdy moc vztahy neřešili. Většinou však bylo patrné kolik samotných mužů si našlo lásku mezi muži. Celkem komické sledovat ono lodní divadlo a osudy lidí.

Je roztomilý když červená i když je těžké to spatřit ve větší míře když má líce schované pod vousy, zdá se, že jsme si porozumněli a já se cítím v tomhle cizím světě alespoň trochu lépe a ne jako vyděděnec. Usměji se k němu a přitakám. "on tě nesmí bít, nikoho! Je to zlé!" Zavrtím hlavou já se o sebe postarám. Nebyl ke mě úplně zlý to ne, jen...spíše odtažitý a odsekávající slova jako příkazy i když nejsem jeho majetkem a přesto vypadá, že mě tak bere, Malinché udělej tohle udělej támhleto, jděte s ní aby nám nic neukradla, pff, za koho mě má? však já si cením jeho pomoci, ale nebudu mu dávat nic najevo dříve, než se naučí ke mě chovat jinak. "My jídlo mít, raději se vrátit nebo Ašícroft zlobit, to nedobré pro oba...navíc loď bezpečí...zatím pro mě také..." Sevřu amulet na krku a chytnu ho za ruku abychom se propletli uličkami zpět k lodi. Tedy pokud souhlasil.

Vydávám se za ní. "Lepší já, než ty." Mrknu na ni a pobaveně sleduju jak se skoro vznáší. Byla kouzelná a všechno. Chci ji poznat. Ikdyby to mělo stát můj život a pokud se k ní Morgan bude chovat hrubě, tak ji odkoupím... klidně i za pětinásobek. Pomýšlím si a sleduju nové zboží. Co mě celkem zarazí je další skupina beden, kterou vynáší z lodě i z děly. Zatraceně, což znamená, že to tu necháme nazmar. Takže se ještě musím vydat na prodej těch věcí. Povzdechnu si a sleduji všechny piráty, jak běhají kolem."Děkuji ti za procházku Malinché." Usměju se na ni mile a pomalu se vydám do skladu, abych zkotroloval zásoby. "Kdybys chtěla, tak teď budu v podpalubí dělat zásoby a něco psát." Něco znamenalo většinou hordy a hordy papírů, které se neustále množily, jako by žily svůj život. Taky si budu muset promluvit s kapitánem.. pobočníkem a nakonec s Li. Přecijenom byla střelmistr a to znamenalo, že hlavní části seznamu bude tvořit také ona. Také si budu muset skočit vybrat lůžko a nechat u něj truhlu. Zkrátka moc plánů, ale málo času.

Zavrtím hlavou nechápavě, proč lepší on než já, jsme oba stejní. "Nechápu..." povím popravdě, v kmeni jsme se bránili navzájem, slabošství se neuznávalo. Ale nerozumím ničemu tady v tom novém světě u Tortugy a tak to nechám být. Poděkuje mi za procházku a já se usměju. "Já děkovat Pírko..." kývnu na něj a jdu s ním část cesty, pak se oddělím abych mohla jít za kuchařem mu sdělit že nákup je na cestě. Donesou nám jej protože my bychom to nepobrali, uživit loď respektive lidi na ní je na víc než pár pytlíků se zeleninou. Pošle mě nahoru za kaluem a dostanu rýžák na horní můstek. vyjdu tam a spražím pohledem všechny kolem, dívají se na nmě jako na kus masa, ano mám jen bedernní roušku a moc toho nemám ale to je naše tradiční oblečení k čemu ty jejich volány a kalhoty když je takové teplo a navíc se v nich špatně pohybuje. Kleknu si abych vylila vodu s mýdlem na dřevo a začnu ji drhnout tak jak mi to Kalu ukázal. Za chvíli v podpalubí mohou slyšet křik. Kdyby se někdo podíval uviděl by scenérii jak se jeden z námřnických pirátů drží za oko do kterého jsem ho praštila a druhý mě drží v pase abych se na toho prvního nevrhla a nepoškrábala ho, cukám se jako divoženka a snažím se uklidnit. "On nesahat!" zasyčím a už ho kamarádi se slovy tpu, pitomče žes to nenechal bejt na souši je plno děvek, odváděí pryč. "Ty taky pustit já!" Odseknu k pirátu co mě držel a on zvedne ruce smířlivě. Klid divoženko...já ti nic neproved..." Zatnu zoubky a dívám se na ně zlostně, netuším o co jim tak jde...

"Hej! Vážně, klídek! Já ti fakt nic neudělal!" Ustoupím ještě o krok pamatujíc se, co se stalo naposledy, co jsem dotkl ženy, která se mnou nebyla za peníze. Můj ubohý nosánek mě stále bolel.
Lépe jsem si ji prohlédl a pak se na ni usmál. Mladá, hezká, bojovná a do půl pasu nahá. Nemůže se divit, že si jí chlapy chtěj osahat. "Holka, pokud nechceš, aby na tebe někdo sahal, měla by ses obléct. Když tady vystrkuješ kůzlátka, nemůžeš se divit, že si chtěj chlapi sáhnout." Pokrčím rameny.

Přitakám když mě pustí a odstoupím od něho. "Vím že ty nic...on!On udělat!" Zasyčím jako kočka a prsknu směrem za odcházejícími muži. Začne mluvit ale ani za mák mu nerozumím, už jsem se naučila slovo ňadra, prsa ale kůzlátka? No to opravdu ne. "kůslatka? To co je? Já horko, tohle moej oblečení..to normální...nechtít ty..tkaničky moc látky všude tlačit..potit se." Nakrčím nos. Jsou nechutní potí se jako prasata čůrky jim tečou z čela do očí a mě ctějí donutit se do toho navléct? bych musela být cvok! A jejich posedlost ženami, je strašná, copak nemají dost v nevěstincích, nehodlám se dát nikomu ani za nic!

Zamrkal jsem a rukou se podrbal na temeni hlavy. Takže je vážně odjinud a moc nám nerozumí. No, já jí skoro taky ne, díky jejímu silnému přízvuku. "Jo, kůzlatka. No, to jsou prostě prsa." Obkroužil jsem svojí hruď, abych jí to názorně ukázal. "A oblečení tě sice může tlačit, ale když si vezmeš nějakou volnou halenu, jako mám třeba já a nikam si já nebudeš strkat, bude to v pohodě. A potíš se i tak, takže v tom nevidim zas tak velkej problém..." Pokrčil jsem rameny. "Hej, můžu ti zatim půjčit košili, jestli chceš," nabídl jsem jí.

Odfrknu si a bouchnu ho pěstičkou do hrudi zlostně. "Prsa ňadra kůzslátka...proč?" Prostě ňadra (myšleno v jejich jazyce) proč vymýšlejí složitosti? Pokrčím nos když mi poví, jak to u nich chodí a že mají jinou mentalitu v oblékání. Podívám se na tu košili možná s malými úpravami bych ji mohla zvládnout..."Já nechtít ale jestli oni už nesahat, pak chtít..." Přitakám k němu a chytnu ho za ruku, možná k tomu jazyku patří i začít se oblékat trochu po jejich pak budu mít více přátel a oni mi pak pomohou zachránit mé sestry a bratra...Táhnu ho směrem ke kajutám tedy pokud se nechá, prsty s ním propletené nic osobního v tom není tak se to u nás dělávalo.

Dobře. Teď to vypadalo, jako by si mě vedla do postele, což vzhledem k jejímu předchozímu chování bylo celkem nemyslitelné. A i kdyby to tak bylo, byl jsem po včerejší noci moc vyšťavenej na to, abych ho dneska někam strkal. Proto jsem zaryl paty do paluby a prudce zastavil. "Hej! Wow wow wow! Nikam se nejde!" Vytrhl jsem se z jejího sevření, svlékl si kabát, přetáhl košili přes hlavu a podal jí ji. "Tady. Do postele kvůli tomu hupsnout nemusíme."

Když jsem probral zásoby a nedávné změny, tak moje nálada byla na bodě mrazu. Oni skutečně vyházeli půlku drahých zásob pro rychlejší manévry? A to chtějí odplout s takovýma zásobama? Procházím papíry a pomalu se dostávám do svého pokoje, kde jsem si zabral svou postel a přisunul k ní mou truhlu. To bude ještě něco. Se štosem papíru si to pochoduju na palubu, kde uvidím Sebastiana a Malinche. Pomalu přejdu k jejím směrem. "Ay ay podkapitáne... nevím, jestli se to už řešilo, ale jak dlouhá cesta to bude, když jste vyházeli půlku zásob a ty děla... což pochybuju, že na ně máte takhle narychlo kupce." povzdechnu a dívám se na Malinche. "Nedělá ti nic?" Kývnu jeho směrem, ale pak si všimnu, že ji dává košily. proč? Když se pořádně podívám na Malinche, tak pochopím, nebo alespoň tuším.

Nikdo tu neví co jsem zač, že jsem ctnostná panenská dcera vymřelého rodu, která měla nýt za rok provdaná, všichni vidí prsa..kůzslátka jak říkají a myslí si, že nemáme v kmeni nic jiného na práci než roztahovat nohy všem na počkání. Vůbec nás neznají, tělo je pro nás přirozená věc a právě proto, že ho vidíme denně nedějí se u nás tak často nějaké násilnosti jako to vidím tady na každém rohu. I doteky u nás byly jiné, dotýkali jsme se a objímali normálně ale nikdy ne takhle. Zastaví mě skoro vyděšeně, nechápu proč, nenapadlo by mě, že by si myslel že jej táhnu do postele, sundá si tu košili co měl na sobě a já zkrabatím nosík. To ne, on mi chce dát tu zpocenou po alkoholu páchnoucí košili? Přijmu ji do ruky s pohledem k němu ale je spíše zoufalý než aby byl děkovný. "Proč my do postele kvůli košili by..chodili?" Zavrtím hlavou nevzrušeně a naprosto nechápavě. "Dě děkuji...já vyprat...já moct nechat?" zeptám se jej a strčím mu košili před nos, ano to je další my se nebáli blízkosti a gest oni se chovají někdy jako prkna a pak zase ruce strkají kam nemají, jsou zvláštní. Zavrtím hlavou když se ukáže Pírko a já s ena něj usměju. "On nic.já kousnout jednoho námořník a praštit do oka..on sahal na moje..kůzlátka..." řeknu mu naivně si myslíc, že je to opět normální termín pro prsa. "Tady...pirát dát mi kiošili aby já neměla venku..." ukáži na svoje ňadra jen skrytá pod jemnou kůží a trochou korálů. "Ty zlobit, neměl bys zlobit...usmívat ty slušet víc...že že? pirát?" podívám se na druhého, o kterém nevím zatím jak se jmenuje. "Já malinché...vás neznat jméno omlouvat já.."

Pokrčím rameny. "Promiň chlape, ale to se budeš muset zeptat kapitáne. Ještě se mi s ničím nesvěřil, myslím, že vlastně nikomu. Pořád tají, kam se vydáme, takže ti opravdu nemůžu říct, jak dlouho to bude trvat." Omluvně zavrtím hlavou a pak se usměji na Malinché, jak se ta holka představila. "Já jsem Sebastian Hayes a jo, tu košili si nech. Je tvoje, takže si s ní dělej co chceš. A jo, Pírko by se měl víc usmívat." Zachechtám se a maličko do něj strčím ramenem. "Vidíš to? Seš jak morous, ženským se líbí úsměv... teda když máš všechny zuby a pokud možno zdravý. Pokud ne, doporučoval bych neusmívat se." Zašklebil jsem se na něj vesele.

Povzdechnu ale usměju se. pak se chvilku ještě zamračím. "Kterej?Kterej se tě dotkl?" Chtěl jsem si vylít zlost a dobře mířená rána to může spravit. Až vyplujeme, tak se budu muset krotit. usměju se a zrudnu ještě víc, když uvidím její ´kůzlátka´ "Mnu tu košili si nech a ještě ti seženeme kalhoty.. nebo spodní prádlo.. pokud chceš... aby bylí muž ne dotyk ty." Sleduju Sebastiana a poškrábu si čelo. "To je nemilé... všiml sem si těch věcí, takže nejspíš ještě dnes musím projít molo a zkusit to prodat.. alespoň za něco." Prstem si přejedu pro lehce udržovaných zubech. "Snad jo.. nežeru kvůli tomu písek párkrát za den." Zasměju se a vzpomenu si na Arábii, kde tuto techniku obchodníci používali. Ikdyž písek při polknutí byl horší, než se zdálo.

Nerozumím těm řečem o kapitánovi a dělech, ale pak se mi představí ten s tou košilí a já přitakám. "Malinché..." představím se také a dám mu ruku na hruď v místě srdce jak to mám ve zvyku. Souhlasím se Seba...sti...nem... že by se měl víc usmívat vždyť je milý ale je někdy jako morous, tedy, někdy...znám ho den...Mávnu rukou nad slovy Pírka. "Ten co má teď modrá oko." Zasměji se, protože ta rána sedla přesně. Zavrtím hlavou nešťatsně kdžy zmíní ještě kalhoty.."Já jim zmodrat obličej jeslti oni mě dotyk, kalhota...a tohle moc moc horko..Malinché nechtít.." pípnu zoufale. "Ale zkusit já slibovat..." povím odevzdaně. Čichnu ke košili voní jako Se..ba..sti..n...a je to pach práce a potu a nějaké vůně...nelíbí s emi to ale pokusím se to nandat...nevím jak se to dává tak strčím ruce do rukávů a svážu obě části pod prsy na uzel, rukávy ohrnu a vydechnu, škrtí to a je mi v tom teplo, i kdy obecně vzato je to moc pěkné, protože si Malinché vytvořila jakésii bolerko pod prsa, které je skryje ale také pěkně zdůrazní.

Uchechtnu se, když vidím, jak si to nandává. "Máš pravdu.. měla bys chodit tak, jak sama uznáš za vhodné." Pokrčím rameny a sleduji její bolerko. "Sluší ti to" Dodám a pomalu se začnu dívat do papírů, abych ještě doplnil nějaké drobnosti. "Možná ještě dneska skočím na přístavišti na prodej těch věcí.. ať z toho něco máme.. ikdyž to nejspíš bude pod cenou, tak furt lepší, jak nic." Dodávám spíše mimo řečí a drbu se za pravým uchem. Když konečně usoudím, že mám vše potřebné, tak se rozhlédnu kolem. "Kde je vlastně kapitán?" Je pravda, že s ním bych teď potřeboval vést nejdelší rozhovor. Ale společnost Malinché mi byla příjemnější.