Hostinec Salamandr

Malebný hostinec Salamandr, necházející se ve východní části ostrova Tortuga, doslova překypuje životem. Rum tady teče proudem, muži i ženy jí, pijí a oddávají se slasti života, jako by snad dnešní den měl být tím posledním. Členové různých pirátských posádek a band si přišli hlavně odpočinout a upustit trochu páry ve společnosti lehkých holek, zatímco propíjejí výplaty od svých kapitánů. Někteří jejich přátelé tu zase uzavírají lukrativní obchodní dohody, s nadějí na lepší život, raději než přežívat ze dne na den, za neustálého boje a nejistoty.
Kousek za výčepem je ohniště, na kterém si zrovna majitel hostince, jistý Bernard Higgins, opéká několik kuřat. Okolo jsou rozestavěné dřevěné stoly, všechny samozřejmě dostatečně vybavené velkým množstvím alkoholu, za výčepem jsou pro jistotu ještě sudy s pivem, vše pro spokojenost zákazníků, jež tu každou noc zcela zaplní hostinec.
Salamandr mimo jiné funguje jako bordel, mezi piráty velmi oblíbená záležitost. Starost o děvky a vše kolem nich pan Higgins svěřil do rukou paní Gibbsové, která se své role bordelmamá zhostila více než dobře a svému zaměstnavateli vydělává nemalé peníze, jak každý ví, dokonce i víc než sám pán Higgins.
Co ale příliš mnoho z nich neví, je to, že za těmi dveřmi na samotném konci hostince, je ještě malý salonek, kam mají přístup jen ti nejvybranější hosté, osobní přátelé majitele. Téměř každou noc tam sedává jeden muž, zpočátku nikomu nebylo jasné o koho jde, teď je to však veřejně známo. Tím mužem není nikdo jiný, než samotný Morgan Ashcroft, který dle všeho zrovna teď nabírá do nové posádky.

Pevným krokem vstoupila do hostince, není tu sice poprvé, ale vždy je tu opatrnější.  Mírně se rozhlédla kde, kdo je. Slyšet je ruch a zpěv ožralých chlapů a smích, žen které jim snaží vzít všechno co mají. Oděná do korzetu, bílé haleny, a kalhot se sukní, kterou má z jedné části přišpendlenou k pásku, se proplétá mezi ostatními hosty. Její rusé slady má zapletené do copu a omotané kolem hlavy.  Zdatně se jí daří jít bez nějakých větších komplikací. Žádné velké překvapení. Kromě jednoho tam ožralého, který se už neudržel na židli.
U baru si objedná rum a rovnou ho i zaplatí. Nechce se tu moc dlouho zdržovat. Je na tomhle ostrově až moc dlouho a to se jí osobně nelíbí, nejraději by nasedla na loď a byla pryč. Jenže zatím nenašla nic vhodného, žádná dobrá příležitost. Vezme rum a trochu se napije, trochu se opře o bar a sleduje okolí. Z její ho zadumání jí vytrhne něčí ruka na jejím stehně. Koukne na muže, který sedí na židli vedle.
Trochu se pousměje, ale úsměv není tak věří jako u místních pracovnic, ba naopak je jako led. Pomalu se začne otáček jako by si k němu chtěla sednou, na místo toho mu podrazí židli, a muže slaví na zem. „Trochu úcty by neuškodilo.“ Řekne klidným hlasem a zamíří. Dopije rum a zamíří dál do útrob hostince, s doufáním, že najde někoho.

Další nudný den strávený v téhle díře, vysedáváním v salónu a přijmáním jednoho chlapa za druhým. Do teď se mi jich přihlásilo zhruba padesát, povětšinou samí zelenáči, co se už ale přímo třesou, až vyjedou na moře a budou pode mnou sloužit. Úplně jsem zapomněl, jak jsem tady na Tortuze známý, přeci jen, pár let mě tu nikdo neviděl.
Dostalo se mi krátké přestávky, poté co jsem nabral dalšího námořníka, okamžitě proto vezmu do ruky knihu a využiji ten čas ke čtení, abych se alespoň něčím rozptýlil. Když je mi jasné, že nikdo další už nepřijde, poněkud se začtu a neustále popíím víno; jenomže se mi podaří dopít celou lahev a další už nikde poblíž není. Nechce se mi, nakonec mě ale žízeň přemůže a opustím pohodlí salónku.
Jen co vyjdu ze dveří, téměř se srazím s krásnou zrzkou, mám jí za jednu z děvek paní Gibbsové, proto to nejdříve hodlám přejít mlčením. Něco na ní mi ale přijde zvláštní, proto se krátce zastavím a pohlédnu na ní.
"Vy asi nejste děvka," odtuším a nakrčím obočí. "Co tu děláte? Sem ženy většinou nechodí, pokud tu nepracují,"

Bože, jak jí to namíchlo. Měla sto chutí mu ještě nakopat, na své tělo byla docela háklivá. Nikdo kromě ní na něj právo neměl. No co vlastně tady čekala, když se tu takhle promenáduje, ale zrovna takovejhle ožrala. Myslela si, že má na vím. Nejraději bych, z tohoto zpropadeného ostrova odjela a už se nevrátila. Pomyslela si pro sebe. Docela uvažovalo odjet do Evropy, přeci jen tam nikdy nebyla a docela jí to lákala. Navíc to bylo velmi daleko od minulosti, na kterou chce zapomenou a odpoutat se od ní.  Možná by se tam našla lepší společnost než tahle. Trochu pootočí hlavu, aby se podívala za sebe.
Bohužel tím otočením, přestala dávat na cestu. Naštěstí se pohledem vrátila brzo a tak se nesrazila s mužem co vyšel ze dveří. Ona mlčí, pro ni to je jen další námořníček, ale když na ní promluví „Copak na to vypadám?“ pro cení mezi zuby a zkříží ruce na prsou. Nejraději by mu jednu vrazila přesně mezi ty jeho oči. „Co bych dělala? To co asi všichni tady. Žít jiný život než ten co měli.“ Prohlédne si ho od hlavy až k patě.

Zacuká mi jeden z koutků v nepatrném úsměvu a zkroutím hlavou. "Nic takového netvrdím." odvětím na její otázku a trochu přivřu oči, když si skříží ruce na prsou a vypadá dost nabroušeně, od většiny žen by už teď dostal dostal políček, tahle se naštěstí ovládá. Prozatím.
Její další slova mě však zaujmou, proto přehodnotím svůj plán dojít si pro víno a zvědavě se na ní zadívám, trochu si urovnám svou koženou vestu. "Šalomounská odpověď," řeknu a zadívám se jí do očí, začíná mě totiž zajímat čím dál víc. "A jaký přesně život byste chtěla žít vy, slečno...?" nechám otázku viset ve vzduchu, abych se tak zároveň oklikou dozvěděl její jméno. Mezitím si pročísnu své dlouhé rozpuštěné vlasy a v duchu se prokleji, že jsem někde nechal provázek, kterým jsem si je plánoval svázat.

„To doufám. Jinak bych vám jednu vrazila, pane.“ Jednu ruku dá v bok a druhou pustí podél těla.  Její pohyby jsou jemné a ladné, vůbec se nehodí do tohoto prostředí, no hold matka se taky trochu ujala její výchovy. „Šalamounova odpověď“ zopakuje po něm „Ta nejlepší, která se dá dát“ na tváři se jí objeví lehký úšklebek. Když se jí zadívá do očí trochu ucukne pohledem, ale ne moc okatě. Při tom si trochu upraví vlasy a ohlédne se za sebe, pak za spřed sebe.
Trochu se nad jeho další otázkou zamyslí. No rozhodně ne ten co žijí zdejší ženy, řekne si ve své hlavě. „Zvláštní otázka? Asi nespoutaný a dobrodružný, jako moře.“ Trochu se usměje „Ach“ povzdechne si. „To by byl život, ne žádný nudný a pořád opakující.  Takový, aby člověk nevěděl co ho zítra čeká a jestli ho vůbec něco čeká.“ prstem si přejede přes krk. Aby naznačila tím posledním myslí smrt. Trochu se moc rozpovídá, ale ptal se. „Pardon, asi vás těma řečma unavuji“ podívá se na něj. „To upravování vám moc nepomůže“ škodolibě se zasměje. „A jaké jen vaše ctěné jméno…“ trochu se odmlčí a čeká na jeho odpověď.  Zapřemýšlí nad tím jestli má říct to své nebo ne. Po kratší pauze „Maria… moje jméno“ poslední dodá velmi rychle.

Obličej se mi zkroutí do znechuceného úšklebku. Přistoupím k ní blíž a svým hlubokých chraplákem jí do ucha šeptnu: "To byste udělala jen jednou a věřte, že by vás to šeredně mrzelo," mlčím, zatímco jí sleduji, jak uhýbá mému pohledu.
Poprvé za celou dobu naší konverzace se na mém obličeji objeví náznak úsměvu, pokývu hlavou. "V tom vám rozumím, mám dost podobný náhled na život. A co víc, přesně takový vám můžu nabídnout, jsem totiž kapitánem lodi a zrovna sháním posádku. Jestli máte zájem, můžeme si o tom promluvit v mém salónu, kde probíhá oficiální nábor," nabídnu jí a pokynu směrem ke dveřím do salonu.
Poznámku o upravování přejdu mlčením, nedělal jsem to kvůli ní a její názor je mi momentálně vcelku ukradený.
"Jmenuji se Morgan Aschroft," představím se jí, a poté co se mi představí i ona, pouze pokynu hlavou.

Potom co jí pošeptá tu výhrušku jí trochu zmrazí. Nenech se vyvést z míry.  To ti řeklo už pár chlapů a taky pak se zlomeným nosem. Trochu se v hlavě povzbudí "Vyhrožování a ženě. Naštěstí nejste ani první a jak se znám tak ani poslední“ její úšklebek se změní na menší úsměv. Ten však nevydrží dlouho, pak má zas výraz mramorové sochy bez emocí.
„Vy a kapitán, prosím vás.“ Pousměje se a tím se jí párkrát nadzvedne hrudník. „Neberte to ve zlém. Prostě bych vás na něj neřekla.“ Trochu se odmlčí a čeká reakci, pokud bude jiná než klidná, chce být připravená. „Pokud je to však tak, ráda se toho náboru zúčastním. Pár nemalých zkušeností už mám.“  Jestli je opravdu kapitán, a dostala by se na loď, konečně by mohla zmizet.  Že by jí tam nahoře, měl někdo rád. Ne .. prostě má jen štěstí, které si zatím drží dost blízko u sebe.

"Vy ženské občas potřebujete trochu srovnat do latě," vyjádřím se k tomuhle tématu naposledy a pak už jej zcela nechám být.
Ale tímhle mě doopravdy nakrkla, její posměšek mě téměř rozpálí do běla. Mám sto chutí jí přede všemi pořádné zkrvavit nos, ale nakonec se s velkým vypětím sil ovládnu, ačkoli tím jak pevně svírám pěst si nehty ryji do dlaně skoro až do krve.
Odfrknu si a s úšklebkem se na ní zadívám. "Ještě před chvílí jste se mi smála do obličeje a nevěřila, že jsem kapitán a najednou se hrnete na nábor." zakroutím nad její náladovostí hlavou. "Co vůbec ženská jako vy může mít za zkušenosti? Co jste zač, nějaká další Anne Bonny?" otážu se jí a založím si ruce na prsou, čekajíc čím mě asi tak oslní.

Je úplně klidná a vyrovnaná, v tomhle je docela přebornice. Za jakékoli situace zůstat neutrální a jen se kochat. Je to jedna z prvních věcí, které se musela při smlouvání naučit. Nikdy nedat najevo, že to zboží, ale neodsuzovat ho. Prostě počkat a pak vzít tu nejlepší nabídku, většinou tu svojí.  
„Jsem hold komplikované stvoření, jak to tak bývá“ pousměje se. „Nechtěla jsem urazit. Jen se mi na kapitána zdáte moc mladý, to je vše.“ pronese melodickým hlasem, jako by to chtěla veršovat. „Docela zvládám navigaci lodí. Také umím používat Kvadrant, na zapisován zeměpisné šířky…“ odmlka na nadechnutí „Pak ještě používat kolo na určování odlivu a přílivu. Doufám, že to stačí nechce se mi jmenovat všechno.“ Pousměje se na něj „jo a kormidlovat loď. To mi taky v celku jde“.  Na to o Anne Bonny nereaguje, kdyby byla jako ona tak tady netrčí.

Líbí se mi, že umí zachovat chladnou hlavu, i kdyby to snad jen předstírala; byla by z ní dobrá pirátka. Tedy pokud na to má.
Pokývu hlavou. "Jako všechny..." dodám polohlasem, spíše jen tak sám k sobě, než že bych to říkal jí. Znovu se musím pousmát, už dlouho mi někdo neřekl, že se mu zdám moc mladý, sakra, vždyť už mi táhne na čtyřicet. Prohrábnu si vousy a odpovím jí: "Nenechte se mýlit, už jsem starej pes, co toho má dost za sebou... každopádně to beru jako takovou neohrabanou omluvu a přijímám jí,"
Poněkud překvapeně jí sleduji, ještě jsem nezažil ženskou, která se tak vyzná v navigaci lodí, uznale pokývu hlavou. "Musím říct, že jsem tu měl hafo chlapů, co se ucházeli na mojí lodi o místo kormidelníka, ale když jsem před nimi zmínil jen zeměpisnou šířku, koukali na mě jako na blázna..."
Znovu si prohrábnu vousy, protože přemýšlím a zvažuji všechny možnosti i eventuality. "Ještě než vás přijmu, musím se zeptat, ačkoli na tomhle ostrově je to možná dost hloupá otázka, ale... jaký je váš postoj k pirátům?"

Dobře pochvala vyšla. Prostě chlap, jakmile mu někdo zalichotí je úplně jiný. Tohle vyjde pokaždé a vždy se stejným výsledkem. „Jsem ráda, že jí přijímáte.“ Trochu nakloní hlavu na stranu a usměje se.
„No, hold to jen tak někdo neumí. Člověk se k tomu buď musí dopracovat, nebo mít dobrého učitele. Tím se můžu chlubit já.“  Docela je za tyhle zkušenosti ráda. Hux byl nejlepší učitel, kterého mohla mít. Ani vlastně neví jak skončil, když mizela mohlo mu být pře šedesát a to možná víc. „Je to však nezbytné umět. Pak už pomůžou jenom hvězdy a i ty občas zradí“
Snad se trochu předvedla. „Zaměstnání jako zaměstnání. Není liž pravda.“ Koukne na něj „možná občas slušnější, něž v obchodování. I když to lidi nevidí.“ Rozhlédne se po hostinci „docela bych si dala něco k pití co vy na to?“

Rád bych se na ní usmál na oplátku, ale poslední dobou moc radosti ze života nemám, proto je pro mě těžké vybočit z kamenného výrazu, jež většinou mám. Alespoň mi trochu zacukají koutky, přesto zůstávám chladný. To se snad brzy změní, až znovu vypluji na moře.
"To jste měla štěstí," přitakám. V tu chvíli jsem si vzpomněl na svého mentora, admirála Jensena, který se mě ujal, když jsem nastoupil k námořnictvu. Tenkrát se mi stal vlastně otcem, nikoho jiného jsem neměl. Je mi stydno při pomyšlení, jak by reagoval, kdyby viděl toho muže, co se ze mě stal teď. Pirátský vůdce, muž násilí, vrah a zloděj.
"To je pravda. Bez dobrého navigátora je to na moři peklo," přisvědčím, sám jsem to totiž párkrát zažil.
S tím zaměstnáním kategoricky nesouhlasím, zřejmě ještě neokusila opravdové pirátství, jinak by takhle nemluvila. Je to špinavá, nepoctivá a krvavá práce, kterou může mít rád jen někdo, komu přináší potěšení utrpení druhých. Ale o tom nahlas mluvit nebudu, nechci jí odradit, kvalifikovanějšího kormidelníka těžko seženu.
"Nemůžu nesouhlasit," řeknu a vydám se směrem k výčepu. "Bernie, dej mi další lahev Portského. A dámě nalej co si bude přát," objednám si u majitele hostince, načež se vydám směrem do salonu, doufajíc, že mě bude Maria následovat.

„To jsem měla“ odpoví krátce bez nějaké větší intonace. Je vcelku ráda, že se jí tohle naskytlo. Doufá, že se dostane co nejdál a co by bylo ještě lepší, z téhle části světa. Má v plánu, že pokud se najde místo vhodné a hlavně daleko, tak tam zůstane. Sice má moře a všechno s tím spojené ráda, ale žít na něm do smrti nechce. I když v tomhle řemeslu je smrt, každodenní společník. Už jí párkrát měla na krku.
„Já jen sklenku Španělského vína, jestli se tu nalévá a panáka rumu.“ Potom co si objedná, no objedná, spíš volá přes půlku hospody. Otočí se a snaží se dohnat kapitána, který míří do salonu. „Nechápu jak můžete pít Portugalské, takoví patok. Španělská vína mají mnohem výraznější chuť“ už zas mluví jak někdo z vyšší sféry. Další věc co na ní zanechala rodina. Žádné jídlo se u nich neobešlo bez lahve vína, samozřejmě španělského. Její otec na něj nedal dopustit. Také to byl jeden z mnoha produktů, se kterým zde obchodoval. Když je v salonu, zastaví se ve dveřích „mám je nechat ještě otevřené. Aby mohli chodit další zájemci?“ podívá se směrem kde je Morgan.

Otočím se k ní a pokrčím rameny. "Mario, mně je úplně ukradený, jestli víno, co piju je Španělský, Portugalský, Francouzský nebo z čertví jaký země, budu to pít stejně, nejde mi ani tak o chuť, spíš o trochu slabší alkoholové opojení, nic víc." vyjevím jí svůj názor na vína a znovu pokrčím rameny.
Zakroutím hlavou. "Zavři je, dneska už mám padla," mávnu nad tím rukou a usadím se za mahagonový stůl. Knihu, kterou jsem si rozečetl, vcelku solidní dílko o Marku Aureliovi, schovám do přihrádky stolu a naleji si sklenku vína, ze které hned několik doušků upiji.
Nohy si hodím na stůl a vychutnávám si výtečný mok. "Tak pověz, jak se žena jako ty dostane sem na Tortugu? A obecně, k tomuhle námořnickému řemeslu? Není to totiž úplně běžné, že," otážu se jí, jen co odložím sklenku a začnu si balit tabák do papírku.

„Tak to chápu, proč ten patok piješ. Není už lepší do sebe kopnout láhev rumu, alkoholové opojení by přišlo mnohem rychleji. Než si játra ničit tímhle.“ Vezme láhev a trochu s ní zatřese. Pak jí položí spárky na stůl vedle skleničky. Vlastně proč tomuhle říká víno, to je patok. Mořská voda je oproti tomu luxusní pití, ale dál se k tomu nevyjadřuje. Sice pár poznámek na skladě ještě měla. Hold je znalkyně.
„Dobrá“ naposledy vykoukne ze dveří a pak je za sebou zavře. Otočí se, na rozhlédne se po salonu a pak zamíří ke stolu. Posadí se a chvíli pozoruje co se bude dít, mezi tím do sebe kopne panáka rumu. „Nerada mluvím o své minulosti. Sice není nijak tragická…“ odmlčí se. No jak se to vezme. Pro někoho nepochopitelný důvod utéct před zajištěným manželstvím. „chtěla jsem žít trochu jinak než moji rodiče. Jinak mě vychovali a pak chtěli, abych se chovala jak panička.“ Koukne na něj. Když tak nad tím teď přemýšlí, toho koho si měla vzít viděla jen dvakrát. To jednou bylo jen tak letmo. Prý pracoval pro Generální kapitanát, na Portoriku. „Tak jsem se sbalila a zmizela jak pára nad hrncem. Co k tomu dodat, chtěla jsem žít.“ Víc složité to nebylo, někdo by jí mohl považovat za blázna, ale nechtěla tak žít. „Co jiného se dá v téhle oblasti dělat, aby byl člověk nezjistitelný.“ Přestane vysvětlovat, to je vlastně celé. Pak tu je ještě to vzrušení to je však až na dalším místě. "Jak jste se vy dostal k tomuto. Nikdo se přeci pirátem nerodí. Tedy myslím ?"

"Alkoholové opojení je pro mě dobré jen v malých dávkách, jinak bych měl zakalenou mysl i rozum," osvětlím jí svůj postoj k pití.
Její vyprávění poslouchám se zaujetím, přikyvuji a věnuji mu pozornost. Poněkud zvláštní důvody, přesto, nehodlám jí soudit, já sám nejsem o moc lepší. Její otázka ve mně však vyvolá spoustu vzpomínek, pocitů a emocí, takovou změť, kterou jsem necítil už opravdu dlouho. Krom těch důvodů, o nichž jsem ještě nikdy nikomu neřekl a nehodlám o nich nikdy mluvit, byla to určitě chamtivost a touha po penězích, nic jiného bych v tom neviděl. Také mé pohrdání korunou a všemi autoritami sehrálo svou roli, ta hluboká nenávist k nim všem.
Takhle jí to ale říct nechci, proto na chvíli zaváhám a sklopím oči. "Zlákalo mě bohatství spojené s tímhle vším," poznamenám a pročísnu si vlasy. "Nic víc bych za tím nehledal," řeknu a odkašlu si, je na mně víc než dobře vidět, že tohle téma pro mě není ani trochu příjemné, proto se pokusím vymyslet nějaké jiné.
"Mimochodem, každý člen posádky dostane zálohu, aby pokryl nějaké své výdaje, než vyplujeme na moře. Jako kormidelník samozřejmě dostaneš, pro tebe tu je 100 španělský dolarů," oznámím jí a z přihrádky stolu vytáhnu naducaný kožený měšec, načež jej položím na stůl.

Jen mírně přikývne. Každý pije po svém, je to jen jeho věc. Má docela zvláštnost, že pokud sedí a nijak rychle se nehýbe dokáže vypít nepřeberné množství alkoholu, běda však se postavit. To sebou sekne o zem, jak kdyby neměla nohy.
„Dobrý důvod“ uznává, pokud se daří tak se dá zbohatnout velmi rychle. Také však bohatství rychle mizí. Především ve výstřihách zdejších dam. Za to co se tu určitě utratí by se dal koupit slušná loď. „Co víc se k tomu dá říct. Hold někdo má rád prostě prachy.“ Prstem ukáže i na sebe.  K touhle se nic víc neříká. Minulost je uzavřená kapitola, do které se člověk nerad vrací. Tedy aspoň člověk, který je zde. Nikdo tu není jen kvůli bohatství, vždy je za tím i něco víc. Lepší se v tom radši nehrabat a znova se neptat. Podle jejího docela slušného rozumu.
Jak mile se přejde na finance jako by v ní něco ožilo. Navenek jak však pořád klidná a svůj zápal úspěšně schovává. „To se bude vždy hodit“ vezme měšec a trochu ho potěžká a pak si ho dá do kapsy u šatů. Nic moc nepotřebuje, všechny potřebnosti má. Vždy je připravená okamžitě zvednout kotvy z přístavu.
„Co, že hledáte celou posádku? Nebo aspoň část zní.“ Zeptá se ho. Je to celku divné, kapitán bez posádky.

Pevná půda pod nohama, šumění večerního větru v palmách a nezaměnitelný hluk nekroceného veselí i hádek ji přivítali na Tortuze. Skoro by si připadala jako doma, kdyby jí těžké tašky s oblečením a lékařskými proprietami nepřipomínali, že právě z místa co za svůj domov považovala utekla. Když si u nedalekého domu všimne hloučku dětí a předpubertálních výrostků zapíská na ně a mávne rukou, aby k ní přišli. Nevypadají moc nadšeně, nakonec se ale dva z nich, možná kolem deseti let, přišourají. A "Co že prej milostpani chce.".
V záchvatu dobrosrdečnosti jim poradí, aby si tu "milostpani" nechali od cesty, i když představováním se nezdržuje. Každému do ruky strčí lesklý zlatý penízek a pak i jednu ze svých tašek. ,,Dá se tady někde najmout pokoj, nebo alespoň postel ne? Tak mě veďte a cestou chci slyšet všechno důležité, co se za poslední dobu událo." I když v Nassau byla poměrně dobře informovaná o většině novinek, ty už teď, po několika týdnech na moři, nebyly tak úplně aktuální. Takže se cestou k hostinci dozvěděla nejen to, že "Kulhavý Lisette se narodilo třetí mrtvý dítě a v Nassau je prej nějak horko", ale i to, že "máme tu teďko toho slavnýho Ashcrofta, nabírá už ňákou dobu posádku, ale trvá mu to, furt eště nevypluli". Ze všech těch informací ji právě poslední zaujala nejvíce. Sice původně plánovala, že si v Tortuze vybuduje příjemnou, vynášející ordinaci, stejnou jako tu co musela opustit, ale na druhou stranu by možná prospělo, kdyby jako dcera "Zrádce Anglie" ještě chvíli zůstala z dohledu. A kde jinde by se jí to mohlo povést lépe, než na moři?
Nechala se dětmi odvést do hostince, představit hostinskému od kterého si hned pronajala pokoj a oba chlapce propustila jakmile složili její tašky na určené místo. Odhaduje, že pokoj je na zdejší poměry relativně luxusní. Dveře, které bylo možné zamknout, postel se skutečným ložním prádlem a dokonce jen částečně slepé zrcadlo. Zajímalo by ji, jestli má takové štěstí čirou náhodou, nebo už ctěný pan Higgins plánuje, jak ji co nejlépe obrat. Tak jako tak nebyla vhodná chvíle si tím lámat hlavu. Větrem rozcuchané vlasy si rychle smotala do drdolu na temeni, šaty ze silné látky, která ji ve večerním vzduchu chránila na moři, vyměnila za tmavozelenou sukni a bílou košili. S korzetem se neobtěžovala, místo něj sáhla po silném opasku s několika koženými váčky a taštičkami jejichž obsah zná jen ona sama a s pouzdrem na pistoli. Pak už za sebou zamkla dveře pokoje, velký železný klíč zastrčila do hlubin jedné z taštiček na pásku a seběhla pár schodů, které vedly z prvního patra zpět do hlavní místnosti hostince.
Hostinský byl znovu samá ochota, když se ho ptala kde najde kapitána Ashcrofta, div ji k salonku sám nedoprovodil. Teď už by musela být slepá a hluchá, aby si nevšimla, že má něco za lubem. Nebo by její inteligence musela odpovídat barvě jejích vlasů, že. Nádech, výdech. Párkrát klepne klouby prstů na dveře salonku, než vejde dovnitř. Nutno podotknout, že beze stopy po svém vychování nevyčkala, až ji k tomu kdokoli vyzve. Pohledem přelétne místnost i její osazenstvo, rusovlasá žena ji sice zaujme, ale není tím, kvůli komu přišla - leda že by... ah, ne, nechce domýšlet - rozhodne se tedy přednostně věnovat tmavovlasému muži, i když pozdraví oba a ukáže tak alespoň trochu, že se chovat přece jen umí. ,,Dobrý večer oběma." Lehké pokývnutí hlavou následuje tím, že se pozadím pře o roh stolu a ruce složí na prsou. ,,Jsem si jistá, že vás ruším při zábavě, kapitáne. Takže to navrhuji vzít stručně." Odmlčí se a vyčká na jakoukoli případnou reakci, nicméně ale pokračuje tak, jak se jí to hodí. ,,Jsem Beth Blackwall a pokud ještě pořád nabíráte posádku, nabízím svoje lékařské schopnosti. Pokud už doktora máte, nebo vám vadí že jsem žena, řekněte to hned. Nemám nejmenší zájem poslouchat týdny nebo měsíce na moři pomluvy a reptání za svými zády." Pravděpodobně působí dost přímočaře a příkře, ale naučila se tomu, že většina pirátů je nahluchlá, natvrdlá, nebo oboje a nějak nevěří, že by zrovna tenhle měl být výjimka. A jestli je dost ješitný na to, aby ho tímhle urazila, rozhodně nestojí o to s ním spolupracovat.

Pravou příčinu nezná, což je dobře. Ve skutečnosti nic silného nepiju, protože ještě před nedávnem to ze mě udělalo trosku, utápějící svůj žal v rumu, a stále se ohlížející do minulosti. Teď jsem se napravil, piju maximálně víno a hledím před sebe, připraven na vše, co by mě mohlo čekat.
Pokrčím nad tím rameny, je to důvod dobrý jako každý jiný. Myslím, že nakonec každý pirát to dělá právě kvůli prachům. A vskutku, peníze mám opravdu rád, už se těším, až jich zase budu mít přebytek a sám nebudu vědět, co s nimi dělat. Tedy, za předopkladu, že taková situace nastane.
Následně jí předám ten nemalý finanční obnos, nevzdávám se ho snadno, navíc jsem lhal, zálohu dostanou jen ti nejdůležitější členové posádky, víc peněz se mi nakrást nepodařilo. Musím s nimi chytře hospodařit, jinak celá tahle akce skončí ještě dřív než začala a já budu zase jen troska zalezlá někde v hospodě. Zalezlý v hospodě jsem sice pořád, už ale rozhodně nejsem ten ochlasta bez vyhlídek.
Čekal jsem, že se na to zeptá, je to logická otázka. Chvíli se odmlčím, s očima zapíchnutýma do stolu přemýšlím, co říct, naštěstí jsem zachráněn.
Zprvu očekávám obtloustlého hostinského, jenomže nikdo takový se ve dveřích nezjeví. Místo něj do salonu nakráčí elegenantní blondýnka, poněkud menšího vzrůstu, přesto velice atraktivní. Přihmouřím oči, jen co jí spatřím. Jsem poněkud zaskočen a zmaten, proto ani neodpovím na pozdrav, pouze ji sleduji, jak si to míří přímo k mému stolu a opře se o něj zadkem. Na její první slova nereaguji nijak, chci si po tomhle nanejvýš zajímavém entrer vyslechnout, co má na srdci.
Postavím se ze židle, abych se jí díval zpříma do očí a zapřu se dlaněmi o desku stolu. "Máte zatracené štěstí, slečno Blackwallová, na lodi mám zrovna volné místo felčara a jelikož už jsem jednu ženu na dost významný post přijal..." odmlčím se, abych ukázal směrem na Mariu, naší novou kormidelnici. "... s další nemám problém. To spíš bude problém vás dvou, ohlídat si na palubě sukně, mezi padesátkou chlapů," střídavě se dívám na obě ženy a mluvím zcela vážně, chtíč dělá z mužů monstra.
Posléze se podívám zpět na slečnu Blackwallovou a vyndám další měšec plný mincí. "Jste přijata. A tady je záloha, 100 španělských dolarů,"

Trochu si poposedne na židli, aby se lépe uvelebila. Stejně to moc nepomohlo, a snad není v něčích silách se na něco podobném pohodlně usadit. Měla být už sice zvyklá, ale to prostě nejde. Docela je zvědavá na jeho odpověď. Přeci se jen tak někdo změnit celou posádku. Musí za tím být nějaký důvod. Ne, že by byla až tak zvědavá, ale docela jí zajímá co se sní stalo. Přeci jen pak si může udělat obrázek co je to za kapitána.  Když však dá oči dolů, ví že, něco nebude v pořádku. Většinou se to dělá když člověk přemýšlí.
Jeho záchranou je nově příchozí do místnosti. Další ženská, no to se podívejme. Chlapi asi opravdu o tohle řemeslo ztratily zájem. No asi pro ně nebylo. Trochu se usměje, ale to hned zmizí. Hned jak jí označí za děvku. Co s tím všichni mají, pořád však zůstává docela v klidu. I když má docela našlápnuto k výbuchu v vzteku. Ještě je trochu namíchnutá z toho chlápka v lokále.  
Zatím je jen tichý pozorovatel, nechce se to téhle konverzace moc vměšovat. Je to přeci jen jeho nábor. No asi má o posádku opravdu nouzi, když to tak vidí. Žádné moc velké vyptávání prostě jen někdo něco řekne a je přijat. Velmi zvláštní, ale co je to jeho věc koho příjme. Chvilku je zaneprázdněná svými myšlenkami, takže slyší jeho větu jen tak někde v pozadí. „Jeden takoví co chtěl pod sukni se před chvílí válel na zemi v lokále.“ Odpoví, i hluchý by věděl co měl na mysli . Z tohoto strach nemá, jak už říkala není to její první plavba na pirátské lodi. „Podle toho jak se zde slečna předvedla, i se o sebe dokáže postarat“ pronese a podívá se na nouvou členku.

Pozorně sleduje Ashcroftovo chování a nedokáže odolat lehce pobavenému úsměvu, když se postaví a opře o stůl kousek od ní. ,,Jestli mám štěstí se uvidí teprve po tom co vyplujeme, kapitáne." Odvětí mu, pořád s úsměvem a po tom co právě zjistila, že zde přítomná není jednou z místních dam pro pobavení začne o něco více pozornosti věnovat i jí. Ale všichni vědí jak to chodí, a už teď je Beth jasné, že buď budou brzy dobré přítelkyně, nebo se naopak nebudou moci vystát.
Nad poznámkou o tom, že bude na ní aby si ohlídala sukně má chvilku chuť odvětit něco ve stylu "Co když si je hlídat nechci.", nicméně si to rozmyslí. Jednak to není tak úplně pravda a jednak nechce být zbytečně drzá. Alespoň ne ještě teď. S přikývnutím převezme váček z penězi a uloží je do jedné ze svých kapsiček. Neobtěžuje se jejich počítáním, ostatně by práci vzala i bez zálohy. Uvolní díky tomu ale svůj postoj a bez překřížených rukou možná už nepůsobí až tak ledově. ,,To je docela štědré přivítání, možná bych vás za to mohla pozvat na večeři..?" Není zcela jasně poznat, jestli je nabídka mířena oběma přítomným nebo jen jednomu z nich. Nicméně něco v jejím hlase napovídá, že to ani v jednom z těch případů stejně nemyslí úplně vážně. Dál ale ignoruje jakékoli volné židle v místnosti, zůstává zatím stát.
,,Tu slečnu si nech pro někoho jiného," mávne rukou k rusovlásce, jejíž jméno pořád ještě nezná, když ji obdaří tímhle titulem. ,,Tak nějak jsem nárok na společenská oslovení nechala v Nassau, když... No, prostě mám za to, že Beth bude zcela stačit. Ty jsi?"   Nezatěžuje se tím, že by jí vykala. Nevidí k tomu jediný důvod a pokud nějaký je, asi by jí ho sama měla osvětlit.

Sleduji její pobavený výraz. Jestli si tohle na mě zkusí před muži, budu jí muset jednu natáhnout, aby věděla, kde je její místo. Teď na to kašlu, místo toho jí jen počastuji nabroušeným pohledem a úšklebkem. Ještě, že bude dělat jen felčara, kdybych s takovouhle držkou musel mít co dočinění den co den na palubě, možná by mi jednou pořádně bouchly saze.
Zakroutím hlavou nad slovy obou těch žen. "Neberte to na lehkou váhu, není pro ně nic snadnějšího, než si na vás třeba v pěti lidech počíhat a to je potom hned oheň na střeše. Už od začátku jim musíte dávat najevo, že se nenecháte vojebávat. Musíte v nich budit zasranej respekt!" při poslední větě zvýším hlas a praštím pěstí do stolu. Na tohle téma jsem obzvlášť citlivý, neboť kdysi jsem se plavil s jednou pirátkou a přesně tohle se jí stalo. Až na to, že dva z těch chlapů při tom zabila, tak jí zbytek pro jistotu podřízl hrdlo.
Následně sleduji slečnu Blackwallovou, jak si peníze schovává a očividně díky tomu trochu pookřaje, prolomí se mezi námi ledy. Ne, že by mi o to šlo, každopádně je to lepší, než se muset vypořádávat s tou její jakousi lhostejností. Pozvání na večeři ignoruji, i kdyby to myslela vážně, momentálně nemám hlad, proto se znovu posadím do své židle a dál už jen sleduji, jak se ty dvě mezi sebou vybavují.

Nějak pozvání na večeři nevnímala, taky dostala svou část. Místo toho dopíjela své pití a pozorovala kam, se konverzace bude vyvíjet dál. No je docela odvážná, když tahle mluví. Začíná je jí docela, líbit. V téhle době není mnoho žen co by si otevřeli hubu na chlapa.
„Maria“ odpoví krátce, bez jaké koly intonace ve hlase. „Nassau, velmi hezký ostrůvek. Párkrát jsem kolem něj plula, ale nikdy tam nebila. Však zdáli nevypadal zle“ koukne na ní, její tváři se skoro nedá číst, prostě žádný výraz. Jako kamenná socha, někde u paláce. „Teď jsem docela ráda, že jsem tam nezakotvila, když se tam ztrácejí dobré mravy.“ Pořád se na ní dívá, jako by jí chtěla číst v duši.
Z ničeho nic se prudce zvedne ze židle. Trochu si praví sukni „No ráda bych konverzovala dál, ale mám ještě pár věcí na zařizování.“ No vlastně si jde pro nové mapy, které si nechala zhotovit. Mají být trochu víc přesnější,  tak podobné věci. Tak chce mít jistotu, že to tak je a nekoupí nějaký podvrhy. „Novou společnici máte, tak já se poroučím.“ Zamíří se dveřím, které otevře a jako by chtěla vyjít ven. Uprostřed dveří se zastaví a otočí se „Doufám, že vás brzy zas oba uvidím“ usměje se a otočí se „abychom vás lépe poznala“ to spíš řekne tak pro sebe. Když je ze dveří pryč zavře se za sebou a míří přes celý lokál. Cestou hospodskému hodí pár mincí a zmizí kdesi v temných uličkách města.

Ani ji nenapadlo, že by ho bylo tak snadné vyprovokovat, dokud k tomu nedojde. A to se o to ani cíleně nesnažila. Místo úleku, nebo toho aby sebou trhla když uhodil pěstí do stolu, ledovým modrým pohledem přejede od jeho ruky k jeho tváři a zpět, jen při tom trochu povytáhne obočí. ,,Není těžké aby vás respektovali, když vás potřebují." Chladná věta téměř bez emocí, přesně cílená k tomu, aby zjistila jestli ho dokáže ještě více popíchnout. Jestli nenajde nikoho jiného, bude mě potřebovat a je mi jasné, že si to uvědomuje. A jestli někoho jiného najde, klidně si svých sto španělských dolarů může vzít zpátky. Ještě pár vteřin sleduje kapitána bez toho, aby se byť jen pohnula nebo ucukla pohledem, než se obrátí k Marii.
,,Na Nassau se toho ztrácí víc než jen mravy. Ale člověk se toho i dost naučí, třeba ti o tom někdy povím, když budeš chtít." Tentokrát patří její úsměv rusovlásce, která ji pozoruje tak upřeně, jako kdyby se jí snažila odhadnout a do hlasu se jí vkrade nepatrná kapka provokace. ,,Dávej pozor na děsivé piráty!" Mávne jí pak krátkým gestem na rozloučenou, když se k nim ještě při svém odchodu otočí ve dveřích.
Vyhoupne se na stůl, na který se posadí. Noha přes nohu, loktem jedné ruky se opírá o koleno a její dlaní si podepře bradu. Rozhodně nevypadá nějak oslněná Ashcroftovou přítomností. ,,Krom toho, že jste mi zaplatil... proč bych měla respektovat já vás, kapitáne?" S důrazem na posledním slůvku provokuje tmavovlasého muže a zahrává si s ohněm. Ví to a přesně proto to dělá, ví, že se může ošklivě spálit, ale proto ji to baví. Navíc povídačky a historky co se k němu váží jí nikdy nestačily k tomu, aby ho (a co si budeme povídat, ani nikoho jiného) respektovala a k jeho smůle je i dost inteligentní na to, aby dokázala rozeznat respekt a strach.