Hostinec Salamandr

Po hromadě zařizování, podplácení, nakupování, vyhrožování a hádek se večer vrací do hostince v překvapivě dobré náladě na to, že se celý den potýkala s tvrdohlavými piráty a obyvateli ostrova, i na to, že ona prostě obyčejně dobrou náladu nemívá. Dnešek se ale zdá být světlou výjimkou a velký podíl na tom má hlavně fakt, že dům na okraji přístavu už je oficiálně její a v téhle díře tedy spát už jen pár dní. S výrazem nebezpečně podobným upřímnému úsměvu se proplete mezi popíjejícími piráty, sukně se silnými, svislými, modrobílými pruhy se jí při tom vlní kolem kotníků, bílou halenku má, stejně jako posledních pár dní, zapnutou až téměř ke krku i když její rukávy jsou vyhrnuté nad lokty a kolem pasu jí nechybí její silný pás se spoustou kapsiček, taštic a jednou pistolí. Za roky, které mezi piráty žije jí od nich na první pohled vlastně odličuje už jen to, že má ještě všechny zuby a většinou voní lépe než oni.
Bez toho aby se s někým srazila nebo jí šlápl na nohu se dostane až k baru, kde mávne na hospodského. ,,Dneska je velký den, Higginsi, budeme slavit! Dejte mi nějaké dobré víno, pokud možno něco, co jste nekoupil od místních a taky si nalijte, nerada piju sama."  Obyčejně jí pichlavá očka hostinského pořádně pijí krev, ale dneska se cítí blahosklonně, nehledě na to že by mohla být i v horší společnosti než je on. A to, že ona zmíněná společnost není příliš daleko je jí vzápětí potvrzeno právě Higginsem, když nenápadně kývne směrem k salonku. Pomyslí si cosi velmi neslušného, zahrnujícího různé označení pro jisté tělní partie, odhodí si pramen blonďatých vlasů z čela a rozhodne se prostě tu část hostince ignorovat.
Co ale, alespoň pro teď, ignorovat nechce je skutečnost, že kousek od ní stojí nějaký podezřele upravený muž, který tak trochu vypadá, jako kdyby se na Tortuze ocitl omylem. Od hlavy po paty si ho přeměří modrým pohledem. ,,Tohle není dobré místo pro zvědavé cestovatele. Pro snědé holky musíte do Havany a zvířaty třeba na Bahamy." Prohodí k němu, vlastně jakoby mimochodem. Ostatně, jestli mu tu někdo něco udělá, to ona bude mít práci navíc s jeho zašíváním.

Křik, hluk, ožralecké vychloubání i pokusy vyvolat spory, které by skončily rvačkou a několika mrtvolami s prostřeleným hrudníkem. Den jako každý jiný. Zvykla jsem si, co s tím taky můžu dělat jinýho. Nejsem ta, co bude tyhle zatracený piráty umravňovat a pokoušet se jim vtlouct do hlavy, že pokud se chtěj navzájem zabít, ať si jdou ven, protože tady na to neni nikdo zvědavej. Otec by bez nich neměl obchod a i když ho to stojí nový židle, korbely a lahve rumu, příjem stále převyšuje výdaje - a to se vyplatí.
S pohárem vína v ruce postávám při okraji místní putyky, kterou se otec, pán Higgins, tak nonšalantně pokouší nazývat hostincem. Ať se podívám kamkoliv, všude je dostatek rozlitého vína smíchaného s rumem a střepy, že se z tohoto místa stala smrtonosná past pro děti. Ještě že tu žádný nejsou, starat se tak o malé haranty, který si tu někdo upích. Představa, že bych se s tim musela potýkat i já, mne donutí přejet si po plochém bříšku, skrytém za koženým korzetem hnědého odstínu, dlaní a varovně se ušklíbnout. Žádnej z tadytěch násosků mi neudělá dítě nebo se postarám o to, aby si už s žádnou nadosmrti neštrejchli. "Copak, malá, bojíš se snad, že ti někdo zadělal na fakana?"
Jako bych to neříkala, pokaždý se tu najde nějakej debil, co se chytne blbýho gesta a já teď na to doplácim. Několik hlav se zvedne od karbaničení, v němž se pokouší obrat jeden druhýho o zlatky podváděním, hýkavý smích naplní místnost už tak překypující halasem. "I kdyby tak co? Ty bys už ani nevěděl, kam ho zasunout," výsměšnou poznámku nechám sklouznout z plných rtů přímo jemu do obličeje, kterej rázem zbrunátní čerstvým přítokem krve. Bujaré veselí po téhle odpovědi přinutí namazaného staršího piráta sedět u stolu, ale jeho oči mne varují - ještě jsme spolu neskončili. Já na to mám svou vlastní odpověď - zvednutý levý koutek v úsměvu, baví mne dávat chlapům za vyučenou.
Pokusy o možnou reakci smetou ze stolu dva nově příchozí, kteří mne donutí narovnat se v zádech a přelétnout je zvědavým, stále však podezřívavým pohledem s odstupem. Tu holku, Beth nebo jak se ta blonďatá nádhera jmenovala, jsem si pamatovala už z minula. Kdo by zapomněl na krev prosakující košilí, to byla parketa hlavně zdejších chlapů a těch pitomečků, kteří si mysleli, že jsou něco víc. Ten cizej tmavovlasej neznámej mi ale nic neříkal a jeho chování? Tssss, typický pro tuhle squadru. Všici si myslej, že budeme skákat jak si oni pískaj. Je to hostinec, né královskej palác a oni maj do královny taky daleko. Loupnu po otci pohledem, kterej cosi zabrblá o konci flákání se, šup hurá do práce. "Fajn," zabrblám na oplátku s přidrzlým úšklebkem na tváři než vezmu dva poháry toho lepšího pitiva, co si ti dva můžou dovolit. "Doufám, že na to máš, páč pokud nevyčaruješ z těch svých štosů papejru ňáký zlatky, tak ti to tvoje lepší pití skončí tak akorát mezi nohama." Rázně před něj postavím lahev i s pohárem, aby se nám panáček neurazil, že by musel pít z flašky a ke slečince si dojdu zrovna tak.

Trik nebo magie
„Kdybych za tuhle větu dostal dublon… mnu, měl bych víc, než bych potřeboval.“ Odložím stránky, kde jsem zrovna řešil problém náhrady látek za plachty a také potopený člun. Když to vezmu kolem a kolem, nejspíše tím nejenom ušetřím oněm pašerákům nějaký peníz, ale také na tom vydělají. To vše za pohlídání jedné truhly. Podívám se na osobu, která ke mně promluvila. Hnědé oko utkví na ženě.
„Každé místo je pro cestovatele zajímavé.“ Pokrčím rameny a nad její poznámkou se jen významně pousměji. „Zvířata bych s člunem těžko převážel a ženy… nejsem otrokář.“ Když nad tím tak přemýšlím, tak otroci byli vždy výnosný obchod, když udělám z pár pašeráků otroky, tak ještě zamaskuju nějaké výchylky. Člověk musí myslet na všechno.
„Mé jméno je Jean… ale raději si nechávám říkat Černé pírko. Proč? Mám k tomu své důvody.“ Mluvím celkem klidným, až diplomatickým jazykem. „ A Aktuálně hledám kapitána, kdo hledá provianťáka.“
Možná to nebylo zrovna nejlepší to tady vše říkat na potkání, ale potřebuji najít loď, než se otec dozví, že jsem zdrhl. Ikdyž jsem nebyl prvorozený, otec by byl schopný na mě vypsat odměnu a zburcovat všechny svoje kontakty. Což mě akorát utvrzovalo v názoru, že se musím přidat nejlépe k pirátům, protože zvolit pašeráky, nebo obchodníky by znamenalo zvýšenou opatrnost a to jsem za potřebí neměl.
Když konečně ke mně dorazí pití, kývnu na znamení díků. Čekal jsem, že to tu bude horší, ale za těch pár let jsem zjistil, že je někdy lepší držet hubu a nedat na první dojem.  Na její poznámku se pousměji. Miluji, když někdo začne tyhle kecy s čáry. „A když jo?“ Sáhnu pro papír s poznámkama přejedu po něm třemi prsty, při čemž stlačím ukazováček a prostředníček k dlani. Musel jsem dávat pozor, abych trik nepodělal. Lehce protočím rukou a voalá mince. Trik spočíval v ničem jiném, než v tajné kapsičce uvnitř rukávu. Podám ji onu kouzelnou minci a přisunu k ní měšec, který původně měl patřit hostinskému. „Zaplatím předem.. plus bych ocenil nějakou informaci o někom, kdo z kapitánů zrovna nabírá.“

Poslouchá toho podivného chlapa a polovinu věcí, které jí poví pouští jedním uchem dovnitř, druhým ven. ,,Zajímavé jméno." Okomentuje jeho představení se a jen těžce odolává tomu, aby jí při tom necukaly koutky. ,,Ale obávám se, že některým zdejším... no, řekněme že prostě asi máte trochu moc romantické představy o pirátech." Snaží se udržet si dobrou náladu, se kterou do hostince přišla, i když začíná mít pocit, že si pro to nevybrala zrovna nejlepší společnost, což se jí potvrdí když se začne vyptávat na nábor. ,,Vyberte si mezi namyšleným idiotem nebo šíleným vrahem. Znám oba, i když si nejsem jistá, jestli by vás ten druhý vzal. A ten první asi právě teď sedí v salonku vzadu s lahví, děvkou, někým s posádky nebo s různou kombinací těch věcí." Pokrčí nad ním rameny. V tuhle chvíli si ho už pomalu škatulkuje jako ztracený případ někoho, kdo si idealizuje dobrodružství na moři. Třeba se plete, ale ona není zrovna známá tím, že by někoho zdlouhavě poznávala, než mu přidělí pomyslnou nálepku.
Lahev s pitím a dokonce i pohár před ní na baru přistanou s nečekanou rázností a díky ručce, která rozhodně nepatří postaršímu hostinskému. Ale... Povytažené obočí doprovodí tázavý výraz. Zaslechla za těch pár dní co tu bydlí mezi hosty cosi o nějaké "prominentní děvce" a "malé ďáblici", nikdy se ale nenamáhala rozhovory odposlechnout celé, nepřikládala jim žádný zvláštní význam. ,,Riskuju svůj život, když ti nabídnu aby ses s námi napila, nebo mě ušetříš?" Ani nečekala, že z ní něco podobného vypadne. Evidentně se ani po setkání se slavným kapitánem Ashcroftem nenaučila držet jazyk za zuby a prostě si musí rýpnout a musí provokovat. Po tváři jí přeběhne letmý úsměv, nalije víno a pohár posune jejím směrem.

Za těch pár let jsem toho viděla tolik, že mě snad už nic nového nepřekvapí. Od různých způsobů, jak zvednout pirátovi žaludek, když se mu v posteli objeví rybami ožraná mrtvola člena posádky, přes zvěrstva a úchylky v posteli, až po ten fakt, že dost námořníků trpí mořskou nemocí. Ironie života, která se objeví příliš pozdě. Jsem si ale jistá, že cizincovo jméno, ten titul, kterého by se měli podle zvyklostí všichni bát vyslovit, neboť tak to má u pirátů chodit, se setká spíše s hurónským smíchem a trefnými poznámkami na mužovu adresu. Ani já si neodpustím povytáhnout obočí nad vznešeně pronešeným titulováním, po jehož vyslovení se tak akorát ušklíbnu. "Havraní? Husí? Nebo je to spíš brk?" Ať si chlapec zvyká, že tohle bude mít na denním pořádku. Nakloním se k němu, vyvolávaje tak dojem, že se jedná o spikleneckou konverzaci mezi námi. "Paví očko?" Pokouším ho dál a zdá se, že mě to nepřestane jen tak bavit. Kolikrát se mi podaří najít v téhle brandži někoho, kdo se nejmenuje Smrtihlav nebo Krvelačný Jack. Teď mám tu čest se seznámit se samotným Černým pírkem, nemůžete mě za to soudit.
Obratem stisknu mezi ukazováčkem a prostředníčkem zlatou minci, prohlížím si ji z obou stran než k cizinci pozvednu čokoládově hnědé oči. "Asi ti ještě nikdo neřekl, že ve dvou je více zábavy," usměju se tím hravým způsobem, kterým mnohým dokážu vyrazit dech. Znají mě hlavně jako tu potvoru, co jen tak někomu nedá a pokud se holkám od paní Gibbsový cokoliv stane, pak jsem to já, kdo zakročí a namíří jim hlaveň jejich zbraně do rozkroku. Omluvy se pak sypou jedna báseň. Významným gestem zasunu zlatku do záňadří a s pohupováním boků poodejdu o něco dál, donášeje místním štamgastům další lahve s rumem. "Taková informace není zadarmo," nebyla bych to já, abych si o něco nepřilepšila, tohle živobytí není gratis a každá informace má svou hodnotu.
Nebo ji alespoň měla do doby než promluví ona blonďatá cuchta, pod jejíž sukni se tu bude chtít dostat každej s trochou zdravýho zraku. "Pokud někdo neumí držet jazyk za zuby," syknu jejím směrem, tahle nádhera v našem světě neumí chodit, což mi dost naznačila i její skoro až ke krku zapnutá halena. Narozdíl od ní se můžu chlubit vyzývavějším oděním, vystavujícím k obdivu zdejších i návštěvníků snědou kůži. Pohodím vlasy než se obrátím k ní, lahev s vínem načepovaným ze sudu položím na pult s větší razancí, aby si uvědomila, kde jsou jisté meze. "Ale pokud ke komukoliv z nich budeš chtít jít, musíš přese mě. A to už něco stojí," s očima upřenýma na blondýnu pronesu poslední poznámku než se ležérním způsobem opřu lokty o pult, odhalujíce jí tak více, mnohem více ze svého dekoltu, který se může pyšnit hladkou kůží bez poskvrnky. Ne jako ta její pár dnů zpět. "Podle toho, co mi můžeš nabídnout, holubičko." Významně nadzvednu obočí, pohled nenechám klesnout níž ani tehdy, když mi připraje přímo pod prsty lahev s vínem. "Hodná holka," okomentuji výběr než si drze přivlastním lahev a aniž bych se namáhala s naléváním do poháru, přihnu si přímo z ní. Mlsný jazýček přejede po rtech a já si neodpustím uculení. "Teď ty."

Lepší pírko... než nic
„Zažil jsem obchodníky… otrokáře…. Všechno. „ Zvážním poněkud tón a podívám se na ni přímo. „Moje představy o světě jsou ty tam a já jen hledám menší zlo. Ve srovnáním s pírátstvím.. je na obchodnich lodích teror. Lidi umírají, aby se ty nenažraný svině starali jen o svůj zisk. Nesnáším tyhle typy, a pokud budu moct, tak se postarám, aby si to pamatovali… nadosmrti… ale na druhou stranu nejsem pošuk, co by zbytečně hledal násilí v místech, kde není.. vyvražďoval vesnice a živil se z mrtvol … proto hledám kapitána, kterej aspoň trochu splňuje mé plány a požadavky, které nejsou zas tak velké.“
Sáhnu po lahvi a takřka okamžitě se napiju, aniž bych využil pohárek. Ta ženská je oheň. Rozohnil jsem možná trochu více, než jsem měl původně v plánu. Přesto po chvíli mlasknu a znovu ji věnuji pohled. „Tak povídejte a jestli chcete nějaké prachy… ještě něco mi v záloze zbylo a při nejhorším.. znám své triky, jak si nějaké opatřit.“
Hostinská na mě hned spustí. Zajímavá žena. Rozhodnu se hrát na její notu.  Hravě k ní zvednu ruku a mimoděk ji dál poslouchám. „Někdy ve dvou.. jindy v deseti.“ Sleduju dál její pohyby a vzdušně se ji dotýkám. Nechtěl jsem se ji dotknout přímo, protože tím by pokazila lekci, kterou jsem ji chtěl uštědřit. Nebyl jsem hrubián, ale z téhle situace musím vyjít jako vítěz. Alespoň svým způsobem.
Zazubím se a provokativně ji pošlu vzdušný polibek. „Nebo tě zabiju.. předpokládám, že se pár  zdejších na mě vrhne, takže sebou ještě vezmu na onen svět několik lidí.“ Snažím se mluvit chladně a nebezpečně, ale jde poznat, že mi to moc nejde. Zvednu se a natáhnu se jejím směrem. Vtisknu ji do dlaně několik mincí. „Ale na to mám svůj život příliš rád.“
Posadím se zpátky a znova si usrknu z lahve. „Mimochodem… v kapse máš odpověď na tvou původní otázku.“ Dodávám pobaveně. Celej trik a všechno se muselo pomalu zjevit v okamžiku. Nejdříve ji tajně vložit do kapsy havraní pírko, aby si toho nevšimla a za druhé to udělat tak rychle, aby druhá přisedící nevšimla ani jediného pohybu. Miloval jsem tuhle hru. Někdy se až sám sebe děsím.

Oproti tmavovlásce, která se lokálem pohybuje jako kdyby neměla žádný pevný tvar, chvíli se vlní mezi stoly, pak zase opírá o pult a při každém pohybu ukazuje tolik aby provokovala všechny které odmítá, pravděpodobně působí přirozeně bledá blonďatá Elizabeth ještě chladněji a nepřístupněji než obyčejně. Uvědomuje si tuhle skutečnost a na malý okamžik ji i napadne, že by ji mohla změnit. Ale proč vlastně? Nehodlá předstírat, že je někdo jiný jen proto aby vedla pomyslnou soutěž v přitažlivosti s místní... dívkou. Nepotřebuje, aby ji obdivovali, stačí jí, že ji potřebují a že na to brzy přijdou. I přes logické uvažování ale i ona, stejně jako každý komu je tmavovláska chvilku nablízku, neodmítne pohled na cokoli, na co je jí nabízen. Profesionální zvědavost, můžete říci.
Až když je jí předhozena narážka o "držení jazyku za zuby", napadne ji, že ji pravděpodobně považuje za jeden z nových přírůstků v harému madame Gibbsové.  Jindy by ji to skoro urazilo. Teď poslouchá pohádky toho dlouhovlasého muže i jeho bezmála kupecké dohadování se, právě s šenkýřkou. Kdybych si jen dokázala vzpomenout jak bylo to její jméno. Zatím se jí do nepovedlo a už ji to začíná štvát. I když je to pravděpodobně jedno, protože se zdá, že ti dva si na nějakou dobu vystačí. Jen nad hrou, ve které jsou oba hráči falešní jako kočičí zlato zavrtí hlavou. ,,S tím jak se chováte si najděte spíš cirkus než loď, bude vám tam lépe." Začíná být trochu kousavá, jako je většinu času. Víc už k případnému náboru toho chlapíka nemá, nebo nechce říct. Její názor podle všeho stejně není relevantní.
Po krátkém představení je znovu nějaká pozornost věnována i jí, skoro jí připadá jako by měla poděkovat. Zatím to ale neudělá, stejně jako dokáže skousnout tu "holubičku". Mlčky se napije, tak jak to po ní chce, pohled na pár vteřin upřený do její tváře. Jsou zvyky, které neporuší ani Beth. Pak ale víno odloží zpět na stůl, chuť slavit ji skoro přešla. Z části také proto, že jí, možná maličko paranoidně, připadá, jako kdyby ji Mazikeen (Jistě, tak se jmenuje!) schválně provokovala tím jak ukazuje svůj výstřih. Hloupost. Jak by mohla vědět, co se stalo? Ani racionální úvahy jí ale nezabrání v tom, aby si mimoděk přes látku košile nesáhla na místo, kde se jí začíná hojit rána a tvořit nepěkná jizva. ,,Možná by ses přece jen měla věnovat spíše přítomnému pánovi. Já obyčejně neplatím ani za informace, ani za nic jiného."

Deset? Čeho je moc, toho je příliš a v takovém davu si zábavu nacházím těžko, pokud se nejedná o hromadnou rvačku v lokále, ke který mám možnost přihlížet. Pouze nadzvednu obočí nad jeho směšným pokusem mě uzemnit vzdušnou pusou, nejsem žádná malá holka, vyrostla jsem tady. Ale to tenhle panák stejně nemůže tušit, takový jako on? Ty zajímá jenom vlastní kariéra, všichni jsme takoví, ale pokud mu to můžu předhodit alespoň v myšlenkách a označit si ho nálepkou sebestředný egoista s touhou ukázat mi, kde je moje místo, pak tak učiním. Nebyl by první, zdaleka nebude ani posledním. "Tak dělej, do toho," vyzvu ho sladce k dokázání si mužnosti, tenhle chlap bude stejný jako ostatní - výhružky s předzvěstí smrti, bolesti, blá blá blá, slyšela jsem už toho dost.
"Nebyl bys první, kdo mi takhle vyhrožuje. A prvesntví si nezasloužíš ani když stiskneš spoušť," zatímco držím poháry s vínem pro dvě holky od nás, které vypadaj, že co nevidět vrhnou z toho, s jakými klienty to musely spát, poukážu na Černého chytráka ukazováčkem. Odpověď mě vcelku nezajímá, projdu kolem, aniž bych jedinkrát vzhlédla nebo se zastavila pro reakci. Namísto toho přijde ignorace, která ve většině případů vzbudí touhu mi něco dokázat. Muži nemají rádi, když je žena neposlouchá, shazuje před ostatními a nedává najevo svůj respekt či strach. Já taková jsem a nehodlám se měnit kvůli jednomu pracháči, co si může vyhodit z kopýtka. Neberu ho na vědomí ani tehdy, když se zastavím u jeho stolu, v dlaních mince zahřáté jeho rukou. "Hodný chlapec," odpovím s očima konečně upřenýma na něj. Za peníze si možná vyslouží mou pozornost. Ale jen možná. Smích zabublá na rtech roztažených v úsměvu nad trefnou poznámkou z hrdla oné bledulky, kočička má drápky konečně trochu vytažené. "To je dobrý nápad," protočím se, až zadní lem sukně zavíří kolem lýtek napůl skrytých vysokými koženými botami. "Mám ale obavu, že tam by nikoho s ptačím jménem nevzali. Pokud neumí vysedět vejce celý ze zlata." Nakloním hlavu zvědavě na stranu, kochám se pohledem  na jeho tvář. Byl by to zajímavý muž, nemít tak divné jméno. Ten, kdo mu ho dal, musel být magor. A pokud si ho vymyslel sám? Pak nechci vědět proč. "Jaks k němu vlastně přišel? Óóó počkej, neříkej mi to, přijdu na to sama," zamyšleně si poklepu na spodní ret, vyvolávám napětí jako herec. "Máš ho černýho a malýho, je to tak? Jo, jsem dobrá,"" skoro bych si zasloužila poplácání po zádech. Ale jenom skoro.
Líbí se mi vyzývavost ve tváři té křehoučké blondýnky, je tak zarputilá, až je to k zulíbání. No, nebyla by první ženou, se kterou bych se líbala, mám za sebou více zkušeností než by jeden řekl. Zaučovaly mě holky od Gibbsový a bez fyzického kontaktu se nedá tohle řemeslo praktikovat. "Nechutná ti? Snad dámička neohrnuje nos nad tím, co ti Tortuga může nabídnout," přejedu jazýčkem přes horní ret než mlasknu nad tou změnou nálady. "Měla by ses naučit, že tady nic neni zadarmo, zlato. A informace jsou tu obzvlášť cenný zboží." Neocením její snahu zalíbit se tomu náfukovi, ale mám pro ženy zvláštní slabost. Asi je to tím, že žiju napůl v hostinci, napůl v bordelu. "Jak řekla, voškubanče, nabírá se. Nabírá každej, kdo si to může dovolit a jeden zrovna sedí za náma. Ale bez holky," vrhnu významný pohled po bludičce, nemám ráda, když jsou moje přítelkyně nazývány tak odporným způsobem. Prosim, že tak nazývají mě, to mi nevadí, ale ony jsou společnice, když už teda. "A co se týká tohohle," vytáhnu dvěma prsty havraní pírko, které nakrátko protočím mezi nimi než ho oškubu na holou dřeň do jednoho z pohárů zalitým vínem po okraj, s nímž se protáhnu kolem Beth, abych ho slavnostně postavila před něj. "Tohle udělám s každým tvým trikem."

„Na cirku jsem nikdy moc nebyl… ikdyž pravda je, že jsem už pár cirkusů zažil.“ Nenechávám se zaskočit nad její kousavou poznámkou. Právě naopak si ji užívám. „Každý může vystupovat v cirkuse, či divadle. Schválně, co umíte vy?“ Podívám se znovu na blondýnku. Zajímala mě každá informace. Člověk, který zná hned dva kapitány, je zásah do černého. Horší otázka je, jak to z ní dostat. Peníze ubývali více, než jsem čekal, ikdyž jsem to nečekal.
Když konečně vyzývavá hospodská spustí. „Zabíjet puškou… neoriginální.“ Zkousnu si vně spodní ret a přemýšlím. Tahle holka si zaslouží lekci. Ale ještě ne. Zejména protože ještě nenašel onen čas. „Zkusit štěstí můžu všude…“ Dodávám ji pobaveně a dál ji sleduji. Čas mého konečného vystoupení ještě přijde.
Většinou jsem takhle riskantní triky nedělal. Koukám se směrem k salonku a pokývám. Chvilku se prohrabávám v kapse kabátu. Než vytáhnu malou lahvičku. „Řekněme, že moje jméno jsem zahodil už dávno.. a proč zrovna tohle? Mnu, mám k tomu praktické věci. Zejména to, že mám těhle pírek tři kupy.“
Když začne oškubávat pírko, začne mi na tváři hrát pobavený šibalský výraz. „V tom případě ti odhalím ještě jeden trik za tvou štědrost.“ Dodávám klidným tónem a pohrávám si s lahvičkou. „Víš, nenosím rukavice jenom tak, protože existují určité jedy, které se pomalu vsáknou do kůže a pomalu proudí tvým tělem. Taková mince, co má potřené kraje pomalu otráví dost lidí, než se někdo konečně domákne, že zrovna ona mince byla otrávená. To je dokonalý způsob zabití nemyslíš?“
Nechávám chvilku, než si uvědomí situaci, než onu lahvičku přisunu směrem k ní. „Teď by mě zajímalo, na kolik bys takovou lahvičku protijedu koupila… protože takový jed by zabíjel pomalu a možná bolestivě.“ Bavím se pohledem na ni a dál se spokojeně šklebím. „Nebo si tu s tebou hraju tvoji hru? Co myslíš?“ Ptám se dál a sleduju ji. Tyhle psychologické hry mě bavili také. Dalo se zjistit o člověku dost věcí. I ten bezohledný bastard měl strach z vidiny smrti.

Netušila, že se Mazikeen tak chytí toho co řekla o cirkusu. Z počátku vtipné poznámky na adresu cizince z jejích úst se jí ale po pár větách začnou zajídat. Rozhodně má daleko k samaritánovi nebo nejvlídnější osobě v širokém okolí a sama ráda rýpe, raději má ale trochu... uhlazenější styl. Skoro jí ho na chvilku přijde líto. Navíc, když se o ni začne víc zajímat dojde jí, že to nebude zrovna kvůli jejím modrým očím. ,,Jsem Beth a asi by o mě šlo říct, že jsem doktor. Hádám, že ti se u komediantů moc nenajdou." Pousměje se na něj, hlavně ze slušnosti. Ruku se mu ale podat nenamáhá, místo toho jde k věci, jak má ve zvyku. ,,Navrhla bych, že vás představím, ale nevycházíme s kapitánem zrovna nejlépe." Prohodí proto k němu v jakési nabídce částečného smíru a poměrně logicky při tom zamlčí, že se jemně řečeno pohádali a že si nechala zaplatit velkou sumu od jeho rivala za to, že ani nezváží jakékoli usmíření.
Usadí své ctěné pozadí pohodlněji na židli, nožku přes nožku ale tak, aby při tom nevyhrnula pruhovanou sukni výše než nad kotníky, znovu upije vína. Pohledem provází Mazikeen při jejím brouzdání hostincem. ,,Jestli je tohle všechno, co mi může Tortuga nabídnout není moc nad čím jásat. Pokud tedy nevíš o něčem co mě přesvědčí o opaku." Zůstává pořád poměrně chladná, i když by její slova bylo možné vyložit mnohými způsoby.
Jenže pak se ten tmavovlasý tentonoc projeví jako... no, jako idiot, když začne další svojí hru. Teď už by ho dobrovolně neseznámila ani s Byrnem, i když, neříkal jí něco o tom že když by jí někdo vadil zbaví jí ho? Neplete se mezi ty dva, jen dává dobrý pozor na to, co se bude dít. Kdyby náhodou nelhal, pravděpodobně by si chtě-nechtě musela zahrát na hrdinku, protože nejen on, ale i ona by měla na krku smrt téhle divoženky a to je něco, co opravdu nepotřebuje.

"Ne," krátká, úsečná a zbarvení hlasu zbavená odpověď, s níž jen o něco víc stisknu kovový pohár, co jsem mu přinesla, i když žádnou laskavost v tom nikdo najít nemůže. Nakloním se k němu, volnou rukou zapřená o desku stolu, ač cítím každý zákrut dřeva vtlačený do dlaní. "Jenom zbabělej. Víš," odmlčím se na krátkou chvíli, přejížděje si jazýčkem po horním rtu, toho zlozvyku se nedokážu zbavit už od dětských let. "Každej v tomhle lokále má v sobě víc odvahy v palci u nohy, i když už vo něj některý přišli, než ty v celym tom tvym... Říkejme tomu tělo." Rukou naznačím prostor kolem něj, aby pochopil, že mluvím o něm a ne o nikom jinym. Lidi občas neuměj poslouchat. "A když už mi vyhrožuje, pak se zbraní v ruce. Ne s pitomym jedem, za kterej se slabošsky schovává. To je pro pány z paláce. A když už jsme u toho..." přelétnu muže pohledem od hlavy až k patě, hezky pomalu, že by si to někdo cizí mohl splést se sváděním. V tu chvíli však ruka, co doposud svírá pohár, vylétne vpřed s fackou, převrhávaje obsah poháru na stůl, zem a s trochou štěstí i na jeho kalhoty. "Dámě se nevyhrožuje." Narovnám se v zádech, čelist mám zatnutou a v očích chlad. "A tim myslím ji, ne sebe, tak se jí koukej vomluvit," bradou pokývnu směrem, kde sedí ona bledulka. "Když řekla, že cirkus, tak cirkus." Ať už to znamená co chce.
Smrti jsem se nebála, to bych tu nemohla žít. Číhá na každym kroku, za každým rohem a já nejsem žádná ustrašená puťka. Nenechám se ani ponížit její vidinou. I proto si založím ruce na hrudníku, aby viděl, že je mi to jedno a klidně, ať se mi ten jeho rádoby jed vsákne do kůže ještě víc. Nezájem. "Maze," varovné zvolání otce mě donutí se otočit a odkráčet ráznými kroky, je třeba čelit hněvu ze strany mého otce. Nebo spíše jeho pobídnutím, ať dojdu za Ashcroftem a trochu si zchladím žáhu. Do dlaní jsou mi vtisknuty dvě lahve rumu, s nimiž odkráčím vedle do salónku, nechávaje ty dva na okamžik o samotě. Je mi fuk, co jí navykládá, dozvím se to tak jako tak. Naše děvčata maj oči všude a v tomhle hostinci se nikdy nic neudrží dlouho v tajnosti, jen se to akorát nafoukne.
Ani neklepu, vtrhnu tam jak velká voda, bokem zavřu dveře jako správná lehká holka. Tmavýma očima přelétnu ty dva, do jejich businessu se nemíchám, neni to moje záležitost a navíc té jejich lodní hatmatilce stejně nerozumim. Ostře před ně na stůl položím lahve se zlatým rumem, i kdyby se té druhé tamten nedotkl, nebude poslední, kdo se tu v příštích dnech ukáže. Je vidět, že se mi něco nelíbí, ale nehodlám to rozebírat nahlas. Místo toho se sehnu, šeptaje něco potichu Morganovi do ucha. Jen malou drobnost o jistym pitomci, co stojí venku a čeká, až ho přijme. Rázně se otočím, bez pozdravu projdu kolem a dveře znova zavřu, jako by se za mnou neodehrával nábor do posádky ale obyčejné popíjení hodné každého na Tortuze. O Beth nepadlo ani slovo, vím, jak by se to mohlo zvrhnout. "Lepší věci si musíš zasloužit, děvče," pronesu jako bych tu byla po celou dobu a konverzace beze mě nestála. Kdo ví, nezajímám se, jenom dál plním své povinnosti. "Ale, ale," uculím se jejím směrem, zdá se mi nějaká napnutá. "Snad se nebojíš o můj život, zlato."

Jen co domluvím ohledně posádky, do dveří někdo bez zaklepání či vyzvání vrazí. Okamžitě praštím pěstí do stolu. "Co je sakra, neumíš klepat?!" vykřiknu naštvaně. Hněv ze mě poněkud opadne, když si povšimnu, že je to Maze, Bernieho dcera; navíc nám taky nese další rundu, což se hodí, hlavně tady pro Sebastiana, který už si pro ní nemusí sám dojít. Ani nevím, čím to je, stále se ve mně však drží staré zvyky a manýry, proto mě cosi donutí vstát, když do místnosti vejde dáma. Následně nad tím jen potřesu hlavou a znovu se posadím, tady přece nejsem v Londýně.
Zarazím se, jen co mi do ucha pošeptá tu nanejvýš důležitou a kritickou informaci, někdo nový by se určitě hodil. Přikývnu na znamení vděku a poté jí sleduji, jak odchází, oči mi také mimoděk sklouznou k velmi pěknému pozadí. Jen co se zavřou dveře, odložím lahev rumu a postavím se. "Sebastiane, vydrž chvíli, budu hned zpátky,"
S těmi slovy se vydám ven ze salonku a namířím si to k šenku, i přes všechen kouř a ochlasty vidím jasně a zřetelně zvláštního maníka. Předpokládám, že to je ten pitomec, kterého zmínila Maze. Oháknutý jako nějaký švihák z velkoměsta, očividně trochu jiná sortička.
Na každý pád k němu dojdu, jenomže posléze si všimnu i ženy, jenž mu dělá společnost. Je to slečna Blackwallová. Do prdele, zakleju v duchu a na moment zaváhám.
Není zbytí, musím tam jít. "Chápu správně, že vy jste ten, kdo shání posádku a kapitána?" otážu se muže, jen co dojdu až k němu a opřu se loktem o výčep, zatím nevěnuji Blackwallové příliš pozornosti, spíše čekám co on na to.

Seznámení s Morganem
Pokývám a na chvilku se zarazím. „Tak to mátě blahodárné povolání, které bych i já mnohdy záviděl. Na lodi jsem moc doktorů nikdy nepotkal, jen řezníky a tesaře a to si člověk dvakrát musel rozhodnout, zda bude bojovat a navštíví ho, nebo se radši nechá zabít.“ Poslouchám ji dál a pokyvuju. „Proč? Udělal vám něco?“ Vyzpovídám ji.
Sleduji onu hospodskou a čekám na její rekace „Odvaha? To neznáš pravej význam toho slova. Odvaha je dát si rundu s Jollym Rogerem. Postavit se přesile a vyhrát. Nikdo si nepamatuje poražené. Jen vítěze.“ Bleskově se snažím nastavit ruku na její facku, kterou jsem nečekal, ikdyž byla taky jednou z možností.
Nad její poznámkou o cirkusu nijak nereaguji. Jen čekám, až zmizí. Je celkem zajímavé sledovat, kolik lidí se bojí, nebo naopak nebojí smrti. Tahle byla jednou, která se nebojí. Což mi na jednu stranu nevadilo, a kdyby byla kapitán, okamžitě bych k ní nastoupil. Na tu druhou, že by s nebála obětovat posádku pro své cíle.
Podívám se na ošetřovatelku a ztlumím hlas. „Nebyl to jed. Ale jestli chceš, tak tu lahvičku tady nechám. Je to obyčejná voda.. ikdyž z Arábie. U nich dražší, než tady měšec mincí. Nebudu moc zvyšovat hlas, protože i stěny mají uši.“ Pobaveně se pousměji.
Ohlednu se, když někdo přijde, zamnou a opře se o bar. Nenápadně sahám pod plášť pro svůj ruční blunderbass. Že by se mě chtěla zbavit? Celkem rychlá a nečekaná reakce. Když ale promluví, tak pustím ruku podél těla. „Ano, slyšel jsem, že tady několik kapitánů nabírá a já hledám někoho, kde můžu vykonávat práci provianťáka.“ Dodávám jasně a měřím si ho pohledem.

V životě občas nastanou chvíle, kdy chce člověk všechny kolem sebe nazvat nebetyčnými pitomci, seřvat je jako malé caparty a pak je za trest nechat, aby se sami hrabali ze sraček, do kterých si sami vlezli. Beth tenhle stav zažívá poslední dobou až moc často. Úvahy o tom, proč všichni, včetně ní, jsou paličatí, do sebe zahledění a bránící svou čest ať už jakkoli chatrnou, jí táhnou hlavou během těch chvilek, kdy Mazikeen ukazuje svou moc, ať už domnělou nebo skutečnou, kterou vládne v tomhle hostinci. Nezapomene si při tom ale ani pořádně prohlédnout onu lahvičku s domnělým protijedem. Jaká je šance na to, že lže? A jestli nelže, jaký jed by to mohl být? A jestli lže, neublížil by jí protijed co bych dala dohromady já? Prochází v duchu věci, které už stihla nakoupit i skromné zásoby co má ještě z Nassau.
Jakmile zůstane s Jeanem sama, pozvedne mírně ruku v zamítavém gestu. ,,Obávám se, že do toho co se mezi mnou a kapitánem stalo nikomu nic není. Jestli jste ale moc zvědavý jsem si jistá, že některá z místních, ehm, dívek, vám to určitě za správný obnos převypráví. Na ostrově se nakonec nic neutají." Chce se ho pak zeptat na jed a dát mu tak šanci nenechat se, a ostatně i ji, zabít hned první večer co se tu ukázal. Když jí prozradí, že celou dobu blafoval nejraději by mu také jednu natáhla. Zhluboka se nadechne aby se uklidnila a stejně tiše jako mluvil on k ní mu odpoví. ,,Tohle není dobrý nápad. Dejte to Mazikeen a nechte si pro sebe, že jste lhal, jestli si chcete udržet alespoň malý zbytek respektu." Nemusela by mu radit, ani neví kde se v ní ta dobrosrdečnost bere. Na druhou stranu ale výprask může dostat jak za to, že si z ní utahoval, tak za to, že ji opravdu otrávil.
,,Možná o tvůj, možná o svůj." Odtuší k Mazikeen, která se zrovna vrátila s úsměvem, který je vcelku vzato jeden z nejupřímnějších od ní za dnešní večer. ,,Ale jsem si jistá, že tady Černé pírko ti tu lahvičku rád dá, že?" Nakloní hlavu lehce k pravému rameni, když pobízí Jeana aby udělal co mu řekla. Konečné rozhodnutí je ale na něm. A pak přijde ten jediný člověk, který může večer ještě o něco zhoršit, minimálně pro ni. Budu ho ignorovat, prostě ho ani nepozdravím a bude klid.
,,Dobrý večer, kapitáne. Zrovna jsem tady Jeanovi říkala, že bych vás dva s radostí seznámila, ale že bude lepší když se půjde představit sám." Proč já si to dělám? V modrých očích jí pobaveně zajiskří.

"Zdravím, slečno Blackwallová, a díky, zvládnu to" věnuji jí letmý pohled, dokonce věnuji i letmý, předstíraný úsměv, avšak dál už se jí nezaobírám, nehodlám se nechat vyprovokovat. I po tom, co jsem jí provedl, si zřejmě nehodlá dát pokoj, takže je buď opravdu odvážná, nebo opravdu šílená. Možná obojí.
Pokývu hlavou směrem k muži.. "Tak to je skvělé, zrovna jedno takové místo na své lodi volné mám. Morgan Ashcroft," řeknu a natáhnu k němu ruku. Teď mám možnost pořádně se na něj podívat, udělat si o něm nějaký obrázek. Vypadá zhruba stejně starý jako já, ačkoli ty vousy jako u většiny mužů dost matou, k tomu ještě ty dlouhé vlasy. Obléká se stylově, poněkud jinak, než lidé tady, zřejmě je z vyšší třídy.
"Pokud to tedy chcete pobavit profesionálně a možná získat místo na mé lodi, pojďte se mnou do salonu, tam to můžeme probrat," pokynu mu, aby mě následoval a sám se vydám směrem ke zmíněnému salonu.

Dovnitř vejde žena s pitím. Otočím k ní hlavu, protože sedím zády ke dveřím a blýsknu po ní úsměvem. Je pěkná, stála by za hřích, ale vzhledem k tomu, že jsem si minulou noc celkem užil, jsem ji nechal být. Navíc nevypadala, že by byla lehká holka. Ale na to jich nevypadalo spoustu a jak se potom vybarvili.
Kapitán se hned potom, co nám dá ta žena na stůl pití, zvedne a odkvačí pryč z místnosti. Zašklebím se, pozvednu panáka k prázdnému místu před sebou a přiložím ho ke rtům. Kopnu to do sebe, spokojeně si vydechnu a natáhnu se po láhvi, která byla součástí várky, abych si dolil. Než však stačím vypít další sklenku, už se mi Kapitán vrací.
Pozvednu k němu skleničku v přípitku. "Kapitáne! Je radost vás znát!" Zašklebím se na něj. "Je všechno v pořádku?"

Setkání s Morganem ve dvou..třech?
Podám mu ruku a pevně stisknu. „Jean, ale říkejte mi Černé pírko… mám k tou své důvody, které nechci rozebírat tady.“ Pokynu a vydám se za ním. Teď to bude další hra, kterou jsem ale hrál na rozdíl od všech fair play. Ještě předtím se otočím k hostinské. „Nebyl to jed… ale v té lahvičce je něco, za co ti v Arábii utrhnou ruce.“ Dodám provokativně a pomalu se vydám za oním mužem. Cestou si vezmu lejstra, aby nenapadlo tu ďáblici mi do nich něco načmárat.
Byl zhruba stejně starý jak já, možná mladší. Teďka jsem ho radši bral jako výše postaveného.  Počkám si, až se posadí. Prohlížím si nového chlápka. Vypadá ještě na cucáka. Mnu uvidíme. Nikdy nehodnoť na první pohled. Cítím takový ten nepříjemný koláč v krku. Jetli je to ten vrah, tak budu v prdeli. Protože jsem nevěděl, kdy na mě vytáhne zbraň. Když to bude ten druhej, tak to bude o něco lepší. Počkám si, až začne s výslechem a neskákal mu do řeči. Musím mu prokázat trochu respektu už na začátku.

"Těší mě... ale zůstanu raději u Jeana," přikývnu a poté ho tedy zavedu až do salonu. Vezmu za kliku, vstoupím dovnitř a hned mi pohled utkví na Sebastianovi.
"Sebastiane, tohle je Jean, který si říká Černé Pírko. Bude se tady ucházet o místo proviantmistra. Jeane, tohle je Sebastian Hayes, můj první důstojník," navzájem je představím a posadím se opět do své židle. "Prosím, vem místo," ukážu na volnou židli vedle Sebastiana.
Ruce položím na desku stolu a zadívám se na vousáče přede mnou. "Tak povídej, Jeane, proč si myslíš, že bys byl prospěšný pro pirátskou posádku? Máš nějaké zkušenosti?" zeptám se ho a pohled mi mimoděk sklouzne k lejstrům, které drží v ruce. Kdo ví, možná je to nějaký machr přes čísla, přesto se ho chci na pár věcí zeptat, než mu řeknu definitivní ano.

"Není důvod se ho bát," odtuším s překvapivou lehkostí, jíž dokážu někdy zaskočit i sebe. Ignoruji toho muže jako by tam nebyl a my se dvě se bavily například o počasí nebo o změnách v ceně za ukotvení lodě v přístavu. Naliju si vína do poháru, který jsem si obstarala předtím než jsem šla ty dva obsloužit, a skryji pobavený úsměv za kovovou nádobou plnou sladkého pitiva. "Kdyby mi ublížil, pak by si na Tortuze neškrt. Dobrá, spíš v tomhle hostinci," pokývu hlavou při změně slov za vhodnější volbu. Když to vezmu kolem a kolem dokola, na ostrově mě znalo hodně lidí, hlavně mužů, ale většinou jsme mezi sebou neměli žádný vztah. Za předpokladu, že se touha mě pokořit bere jako sympatie. Otec sice miloval vidinu peněz, ale já dokázala zařídit jejich přísun předáváním důležitých informací mezi jednotlivými muži, svou pracovitostí a faktem, že mým tělem taky jen tak někdo nepohrdne, ač nejsem levná.
Netrvá dlouho a dveře, z nichž jsem vyšla, se otevřou vyplněné postavou slavného kapitána. Mohl si dát na čas, já bych to tak udělala, ale do jeho povolání mu nemluvím. Sem tam si rýpnu, to je pravda, ale mně jde hlavně o to, aby tady nedělali větší bordel než tu je a neubližovali našim holkám. Ať si jinak chodí třeba s korunkou na hlavě a koťátkem v náručí, když se mu to bude líbit. "To bylo rychlý. Nemám se postarat o tvýho prvního společníka?" Se sladkým úsměvem na rtech se přitočím k Ashcroftovi, aniž bych tušila, že jsem měla v onom postavení pravdu. Já pouze toužila ukázat tomu cizinci, kde je jeho místo - bude druhý, ha! Ať si to užije. "Aby nebyl tak osamělej, kdyžs ho tam nechal? Ne?" V očích jiskřičky hravého dovádění, skutečně jsem malá ďáblice.
Musím stisknout rty k sobě, abych se naplno nerozesmála při znovu zaznívajícímu jménu, ramena pocukávají tak jako tak, tomu už nezabránim. Jeho poznámka mne však donutí se narovnat, hezky a pomalu tak, abych se mohla tyčit v celé své mizerné výšce. Možná jsem neoplývala centimetry na délku, ale křivky jsem měla více než štědře projevené. "Aby ti ruce neurval někdo jinej," sotva se to dá počítat za výhružku, ale mám onu nezbytnou touhu mít poslední slovo a ti, kdo mě tu znaj, tak to vědí. Stejně jako si nikdo nezahrává s paní Gibbsovou, i já umím být pěkná mrcha, když chci. "Takže? Kde jsme to skončily?" Kočky jsou z domu a myšky mají pré. "Nešlo si nevšimnout toho, jak provokuješ, děvče. Líbí se mi to, ale s ním si nezahrávej. Možná má úctu k ženám, ale ponižovat se nenechá." Já do něj rýpala, ale naše známost přetrvávala delší dobu, mnohem delší než by si tahle bledulka mohla myslet. "Tušim, že nešlo o neopětovanou lásku, na to se mi k němu nehodíš. Ale teďkonc se zdá, že bys nějakou společnost potřebovala, holubičko."

Bez nějakého velkého nadšení, nebo tak se jí to alespoň jeví, se společnost pomalu přesouvá až je výsledkem, že zůstane v hostinci jen s Maze. Pokud tedy nebere na vědomí všechny ostatní hosty, že. Na vteřinku v unaveném gestu zavře oči a z jakési lahve - ani si není jistá, že je to ta její - si dolije víno, kterého se okamžitě napije. Vypadá to, že Mazikeen se rozhodla jí věnovat svou pozornost a Beth zatím neví, jestli je to pro ni dobře nebo ne. Uvidí se.
,,Nevím jestli ti věřit to o jeho úctě k ženám, bez jakýchkoli pochyb má ale velké ego." Maličko se ušklíbne a na krátkou chvilku pocítí nutkání se svěřovat, zatím mu ale statečně odolává. Částečně i díky tomu, že zmínka o případné neopětované lásce ji šokuje natolik, že se zakucká. ,,Myslím...myslím že to nebude... ten problém." Vypraví ze sebe po kouskách, když pomalu popadne dech. ,,Jenom jsem chtěla aby mi dal důvod ho respektovat a to se zatím nepovedlo. A pak se do toho připletl Byrne, ale to snad ještě Ashcroft neví." No, teď už to vědět bude... Nedělá si žádné iluze o tom, že by zrovna kvůli ní Mazikeen udržela nějaké tajemství. Lehkost vpravená do jejích slov je maličko falešná, jak by možná pozorný posluchač odhadl. Tahle mladá dáma se zamotala do celkem vysoké hry a není z toho zrovna šťastná, zatím ji ale netíží natolik, aby hledala pomoc.
Nechce se tím ale příliš zabývat a tak je docela vděčná, když její společnice změní téma. ,,Měla jsem za to, že za tvůj čas se platí. A i když mi to lichotí..." Nedokáže větu dokončit. Říct, že nestojí o falešnou útěchu za peníze jí připadá až příliš hrubé a kdyby zaplatit nechtěla, nedokáže jí věřit, ještě ne. Ať už jen při povídání nebo při čemkoli jiném.

Postavím panáka na stůl a zvednu se, abych Jeanovi podal ruku. "Tě péro!" Vycením na něj zuby v zářivém úsměvu. "Jak říkal tady kapitán, jmenuji se Sebastian Hayes, těší mě Jeane Havraní pírko."
No, vlastně ještě uvidím, jestli mě těšit bude, ale což. Přeměřím si ho pohledem. Je lehce napjatý a nejspíš se něčeho bojí. Jeho oči co chvíli nervózně přelétli místo, ale jelikož to uměl dobře skrývat, nejspíš jsem si toho všiml jen já. Posadím se zpátky na židli, natáhnu se po sklence, kterou jsem odložil a nechám kapitána dělat jeho práci. Nechci mu skákat do řeči a tak jen tiše poslouchám a pozoruji.

Rozhovor

Kouknu na podkapitána a stisknu mu ruku. Vypadal celkem bláhově. „Těší mě.“ Kývnu na jeho jméno. „Stačí mi Jeane, nebo pírko.“ Nevypadal tolik nebezpečně, ale nikdy nejde dopředu odhadnout, jestli není skrytý psychopat.
„ Zkušeností mám možná víc, než se zdá. Na lodi jsem prakticky od narození, krom časů, kdy jsem obcházel všelijaké ty exotická města a poznával.“ Podám papíry na stůl a chvilku na ně poklepávám. „Nevím, jestli umíte číst. Potkal jsem jak kapitány, co uměli, tak i také co ne… co se týče tady tohohle zpropadenýho papírování, tak dokážu doslova kouzla. Z černého zboží se stane čisté. Z bezcenného lepší. Taky si poradím s čímkoliv, co se týče zásob.“
Odkašlu si a kouknu kolem. „Protože vím, co ta pozice obnáší, tak si z vámi zahraju hru na pravdu. Na cokoliv se mě zeptáte, odpovím pravdivě.“ Zahrabu v kapsičce kabátu, poblíž srdci a vytáhnu drobnou bibli, kterou položím doprostřed. Setkal jsem se s tím několikrát, že lhát při bibli se odvážili, jen ti nejhorší, co nerespektovali nic. „Nikdy jsem nic neukradl z věcí, co jsem kdy spravoval.“ Sleduju ho vážně, protože jsem se chystal položit i svou otázku, kterou mnozí neslyšeli rádi.
„Nikdy jsem nebral prachy.. jako svůj majoritní cíl… proto odmítám jakékoliv otroctví.. krom obchodníků, smetánky a jiných, kteří takhle zotročuji černochy, jako na kole a zabíjení nevinných. To že přepadneme loď, zabijeme ty, co se budou bránit.. mi nevadí, ale zastřelit vzdávající, děti, nebo dokonce pojídat lidské maso.. tak budu první, kdo se první postaví proti. Mám svou čest.“ Dokončím svou krátkou prezentaci, ikdyž bych chtěl dodat ještě několik věcí, ale raději teď počkám na kapitána.

"Každej chlap tu má velký ego. Jsou to mužský a piráti v jednom, co bys od nich čekala. Že skloněj hlavu?" Nelze se než ušklíbnout nad takovou představou, tihle idioti si budou i za dvacet let myslet, že snědli všechnu moudrost, když se snažili zkrotit moře a obrat evropské velmoce o jejich bohatství a slávu. Zvykla jsem si, za těch dvacet osm let mýho života to ani jinak nešlo. Vím, jak je rozmluvit, jak je oblbnout a získat z nich informace. Vím, na co jsou hákliví a kde mají svá slabá místečka. "Nejseš hloupá, jak vypadáš, holubičko, tak ti můžu něco říct. Žena pokaždý dostane to, co chce," utlumím svá slova v poháru vína, nespouštím oči z bledé dívenky, co si tu zadělala na problémy, ani ještě neví jaké.
Zvědavě ji poslouchám, ale když pronese jméno druhýho kapitána, stejně tak známýho jako je Ashcroft, akorát mnohem, mnohem horšího v jednání s lidmi, narovnám se v zádech, rty stisknuté k sobě do úzké linky. "Tohle jméno tady nahlas neříkej," než jí dám sebemenší důvod zareagovat, chytnu ženu za paži a táhnu ji směrem dál ode dveří, za nimiž se odehrává nábor do Ashcroftovy posádky. Snaží se nevšímat si toho páru zvědavých očí, co ji a její společnici pronásledují po schodech nahoru do jednoho z pokojů, z nichž se neozývají zvuky plné vzdychů, pleskání nebo opileckého chrápání. Rovnou do pokoje, kterej je shodou okolností vedle toho, co si zaplatila Beth. A o mně řikaj, že jsem pitomá. Na tebe, holubičko, teda vážně nemám."
Neurvale ženu vtáhnu dovitř, aniž bych se sebemíň ohlížela na její reakce či chování, dveře jsou rázem zabouchnuty. Ať si chlapi dole myslej, že si to tu třeba budeme rozdávat, to mi nevadí. Tuhle pověst bych neměla poprvý. Ohlídnu se na ni a rovnou do jejích prsou píchnu ukazováčkem v ostrém gestu. "Ty nevíš, jakou má tady pověst, že ne? To jsi vážně tak hloupá, aby ses spustila s první volbou, která následuje po Ashcroftovi?" Vyjedu na ni ostře, nemazlim se s ní. Soptím hněvem a nedokážu se tomu bránit. Teď pozná, co jsem za dračici.

Díky překvapení i vypitému vínu se nechá odvést do pokoje v podstatě bez protestů, jen jí díky schodům a dlouhé sukni dělá trochu problém udržet rychlost s Mazikeen. Je tady vůbec někdo normální? Ani nedostane možnost se jakkoli ohradit do doby, než se za nimi zabouchnou dveře a vyslechne si první příval pouček a spílání. Naštěstí se ale i snědá šenkýřka musí občas nadechnout a tak může Beth konečně něco říct. A začíná se zlobit.
V poměrně rázném, zatím ale ještě ne neurvalém gestu odstrčí její drobnou packu a podívá se jí zpříma do očí. ,,A teď mě poslouchej ty. Možná jsem udělala pitomost, ale je to sakra moje pitomost, tak si ušetři tyhle mateřský kecy, protože ti sakra může bejt jedno co dělám." Na rozdíl od Mazikeen se ovládá a i když je v tónu jejího hlasu cítit zlost, pořád si více méně udržuje svoji chladnou tvář. ,,Je mi naprosto ukradený co je zač. Dostala jsem co jsem chtěla, můžu žít jako normální člověk a tenhle podělanej zapadákov má díky tomu lazaret. Byl to prostě obchod a věř mi že tobě se určitě s detaily svěřovat nebudu, když je to pro tebe tak citlivé téma." Ani by to nešlo jinak než bez popíchnutí ke konci jejího proslovu. V každém případě tím považuje debatu za ukončenou, trochu zčervenalá ve tvářích si poupraví vlasy a  otočí se ke dveřím, aby mohla odejít.

Zprvu tiše sleduji, jak se mezi sebou představují ti dva, následně se zaposlouchám do Jeanova vyprávění. Mezitím také očkem hodím po lejstrech, spěšně si je pročtu, nerad bych se rozptyloval. Na každý pád rozhodně nelhal, vážně to umí dobře s čísly. Mít takového provianta na mé předchozí lodi, ušetřil bych hafo peněz a měl teď u sebe ještě víc. "Působivé..." pronesu tiše, zatímco se prolouskávám Jeanovými čísly. Přesto nepochybuji, že oba slyšeli můj neskrývaný úžas.
"Pravda je mezi piráty poněkud nedostatkové zboží," poznamenám jen tak mimochodem. Poněkud pobaveně se zadívám na bibli a potřesu hlavou. Úsměv se mi však ze rtů vytratí, když uvidím jeho vážný pohled. Něco mi říká, abych mu věřil, proto pouze přikývnu a nic k tomu nedodávám.
"Co se týče otroctví a zabíjení nevinných... otroctví poněkud dost vynáší, ale hodlám se k němu snížit jen v největší nouzi. Což je dost mírný přístup, jakýkoli jiný kapitán tady na Tortuze je prodává bez ohledu na nějaké morální zásady. A mluvíme-li o zabíjení nevinných, proti tomu jsem samozřejmě také. Čest je pro mě dost důležitá jakbysmet."