Hostinec Salamandr

Se zájmem takřka hned uzmu nějaký dlabanec a pustím se do něj. „Jojo“ Přitakám. Nikdy jsem nebyl na nějaké přehnané chválení. Stačilo se mi dívat na mladíka vedle, který už měl od pohledu dost. Naopak mě zaujal číňan, který zrovna přišel. Většinou jsem orientálce uznával a prohlížel jsem si ho se zaujetím a navíc mě mohl něčemu naučit tam od nich.
Chvilku jej sleduju a pak ani nevím, proč na něj spustím čínsky. „On je kapitán Morgan Ashcroft a ptá se na tvé jméno.“ Vyprávím ikdyž trhaně než se zarazím.´Kurva´ Zrovna jazyky jsem chtěl vybalovat až později, ale chlast řekl něco jiného. Proto jsem se rozhodl, že skončím s pitím a raději budu jíst a pít jen víno.

Usměji se na blondýnku, která přede mě postaví talíř s jídlem a poplácám ji po zadku. "Díky krásko a teď by ses mi moh-" Někdo vrazí do místnosti. Trhnu sebou otočím se na židli tak, abych viděl, kdo že nás to tak náhle navštívil.
Hromotluk, kterého Ashcroft evidentně zná a drobounký muž, spíš kluk, soudě podle jeho postavy, která je opravdu příliš hubená na chlapa. Stejně jako ostatní si stihnu, že to je šikmoočko, ale když tak držím za prdýlku tu blondýnku, zas tak moc mě jeho původ nezajímá.
Co mě ovšem překvapí je, když se vedle mě ozve jakási hatmatilka. Překvapeně pohlédnu na Pírka. Nejsem zase až tak hloupí na to, abych nepoznal čínštinu. Byl jsem tam, a i když jejich jazyku nerozumím, poznám ho. Takže Pírko mluví Čínsky, zdalipak umí ještě jiné jazyky?
Přiopile se usměji a pokývnu tomu Číňánkovi, je opravdu tak drobný. Možná že až příliš. Moje alkoholem otupené smysly se malinko zbystří. Má moc úzká ramena, kabát na nich sotva drží a jeho nohy... jsou až moc hezky tvarované. Ještě jsem neviděl chlapa s takovýma nohama. A to je všechno, co z něho vidím, protože nemá zrovna přiléhavé oblečení a navíc mu obličej zakrývá ten zpropadený klobouk!
Zamračím se a trochu víc se na židli narovnám. Něco tady nehraje.

Rodný jazyk, nezvyklý pro tuto krajinu, ale co s tím nadělám? Nic. Mlčet se v týhle společnosti nevyplatí, ale ozvat se? Po celou dobu na lodi, která připlula z Číny až sem, jsem nepromluvila ani slovo, stačilo ukazovat nebo psát, nic víc. Ale tady? "Wǎnshàng hǎo," pozdravím všechny přítomné muže a popřeji jim dobrého večera, jak velí slušnost. Až na fakt, že bych si měla sundat klobouk v přítomnosti dam, ale zas až taková slušnost se z mého vědomí nekoná. "Umím-... Anglicky," zamručím na jednoho ze společníků, kteří se rozvalují v pohostinné místnosti, avšak zahlédnu pouze pár bot a jakýsi ošuntělý kabát a kalhoty, které na můj vkus nosí od pohledu až příliš často.
Snažím se užívat hlubší hlas, sotva se dokážu přiblížit k jejich hrdelní tónině a tak mi nezbývá než si hrát na chlapce, který se ještě plně nevyvinul. Ve dvaceti pěti letech je to smutný fakt. "Říkají mi Louie Ying. Jsem... Býval jsem velitelem ve flotile Rudé vlajky. V-v-v Číně." Na krátkou chvíli se zakoktám, nelíbí se mi, jak jsou všichni ti muži zticha. Nelíbí se mi ani bušení mého srdce, celé tohle je taková šaškárna a já jsem toho součástí díky převleku, aby mne hned neodmítli. "Hledám...," rozhlédnu se kolem, zamračím se na čísi nohy, co budou zjevně onoho kapitána, ve snaze vybavit si to zatracené slovo, který předtím ten holohlavej chlápek několikrát řekl. "Práci, kapitáne," ozve se vedle mě a já pouze příkývnu. "Práci. Na lodi." Prsty mě svrbí, chci si prohrábnout vlasy, ale nemám jak. Místo toho ruku zatnu v pěst a soustředím se na postoje těch tří. "Nejsem tak špatn...," drobné zaváhání, které by se dalo připočíst i tomu, že moje angličtina není zrovna nejlepší a místy se ozývá výrazný kantonský přízvuk. "Ný... Špatný... Jsem..." Dobrej chlap? I mně to zní jako přitažené za vlasy. Předám váhu z jedné nohy na druhou, nerada stojím na jednom místě po celou dobu, jsem zvyklá pochodovat a ne se vystavovat jako maso na pultu.

Ten kluk je vážně nějaký divný, přeci jen je dost malý a má postavu jak ženská, nemůže mu být víc jak šestnáct, ještě ani pořádně nezmutoval. Ten by zvládl maximálně nějaké snažší úkony, vytírat podlahu, možná mi nosit pití, ale na opravdovou práci na lodi se prostě od pohledu nehodí.
Zničehonic se zamračím, obočí se mi zkroutí do velmi zlověstné křivky. "Co mi to tu chceš nalhávat? Že ty, malej hošík, jsi velel Rudý vlajce?" dloubnu ho prstem do ramene a trochu zvýším hlas. Taková drzost, přiživovat se na tak známém a obávaném jméně. Kdybych neměl dobrou náladu, buď bych mu jednu vrazil nebo udělal ještě něco horšího, momentálně v tom však nevidím smysl. Ačkoli, teď když nad tím přemýšlím, jméno Ying mi ve spojení s touhle flotilou něco říká, jen si nevybavím co. Znám povídačky o těch čínských pirátech jenom z vyprávění, nikdy jsem se s žádným nesetkal.
"Tak ty hledáš práci," opáčím opovržlivým tónem a založím si ruce na prsou. "A co si představuješ, že bys dělal, kluku? Volná místa jsou, to se neboj, ale fakt si nedokážu představit, v čem by jsi chtěl být přínosem mojí posádce,"

Tajemství starého filištína

Sleduji vyprávění chlapce, na kterým mi něco nesedí a to nejen svým vzhledem a vystupováním. Měl jsem na triky čich, ale začalo mi docházet několik věcí. „kapitáne, dovolíte, abych s ním promluvil? Zdá se mi, že jeho angličtina na tom není tak dobře a spíše opakuje nějaké fráze jako papoušek.“ Zasměju se a snažím se odlehčit situaci. Je taky možné, že ho sem někdo poslal na smrt, nebo si z něj vystřelil.
Kouknu na něj a spustím dál čínštinou. „Ty říkáš, že si velel flotily rudé vlajky… ve tvém věku… jestli nechceš kapitána výkal a nebo skončit pečený pod zemí, raději mluv tak, jak umíš nejlépe a já mu to přeložím.“ Samozřejmě jsem nevěděl, že některá slova nejsou správná, ale nejsem rodilý mluvčí, takže si to tu a tam můžu dovolit.
Promnu si bradu a zase se snažím vybavit slova. „ Kapitán se ptá, co umíš a co bys chtěl vykonávat a budeš za to lžíce.“ Natáhnu se po kousku masa a spokojeně se zakousávám. Mezitím přemýšlím nad jeho nervozitou. Pak si ale začnu vybavovat nějaké cirkusové triky a tím se nedopatřením zakousnu do masa trochu více až na kost.
Syknu trochu bolestí a zahledím se na chlapce pořádně. Spustím čínsky a snažím se dávat pozor na slova. „ Mimochodem. Nejsi tak dobrý herec, aby tady někdo nepoznal, že něco hraješ. Takže mezi Oni… Jsi šlechtic, nebo… žena? Už jsem pár hereckých stopování vidět a tak něco poznám… Ale protože mě zajímá tvé tajemno, tak budu na tvou pec hrát taky.“ Nenápadně naznačím mrknutí.

Nahrbím se, instinktivně předvídám něco špatného, a taky že ano. Dloubanec, který naštěstí skončí v rameni a ne uprostřed hrudníku, za což jsem vděčná. Ne však natolik, abych to nebyla tentokrát já, kdo se zamračí a nemilosrdně chytí kapitána Ashcrofta za dotyčný prst tak, abych mu způsobila alespoň trochu bolesti. Není to v síle, s těmahle chlapama se měřit nemůžu, vše se odvíjí od rychlosti, momentu překvapení a zkroucení ukazováčku. "Zàicì chùmō wǒ, wǒ bǎ nǐ de shǒuzhǐ qiē duàn," zavrčím varovně, sice mi sotva může rozumět ale to neznamená, že tím alespoň neupustím páru. Vyhrožovat veliteli posádky, že mu příště uříznu prst, pokud se mě pokusí dotknout - celá moje prezentace.
"Velel jsem lodi spadající pod Rudou vlajku, vyšplhal jsem se z ničeho až nahoru, Húzi nánrén," nazvu ho vousatým mužem, hodí se to k němu a mnoho mužů od nás se nemůže pochlubit knírem, natož plnovousem. Raději ho však pustím, nestojím o problémy, na které jsem si zadělala svým chováním. Ohnivá povaha východu se ve mně nezapře a to je ta největší chyba.
Vydechnu, snažím se udržet rozvahu, vše teď záleží na mém přednesu, který bych radši celý vykládala v kantonštině než se omezovat jazykem britské velmoce. Na pomoc mi přijde až ten prapodivný muž, co se zdá být chytrý dost na to, aby se naučil další jazyky, ale málo majetný, aby si dopřál lepší oděv. Já proti němu vypadám jako ze škatulky. "Nejsem k ničemu. Jsem malá, to neznamená, že nic neumět. Jsem dobrý v práci se střelný prach, poznám kvalitní od špatný a vím, jak nejlépe skladovat," rozohním se, do hlasu se mi vloudí odměřenost a hrdost na národ, který vynalezl tuto výpomoc, bez níž by se polovina Evropy snažila přizabít mečem nebo kyjem. Hrdě pozvednu bradu, odhalím tak štíhlý krk i hladkou pokožku, na níž se žádné vousy nedají nalézt. Nadechnu se a pokračuji, jen sem tam se mi do vět vloudí slovíčka v mateřském jazyku, jak si nedávám pozor na pusu. "Znám střílení a znám děla. Vím, pod jakým...," na chvíli se zarazím, hledám správné slovo, ale to asi ani jeden nebudou znát. Úhel není časté ani u nás. "Vím jak střílet a udělat škodu. Velká škoda nepřítel." V očích mi srší oheň, tím prvním odmítnutím pošpinil čest nejen mou ale i mého zesnulého manžela. "Plavila jsem se s Chang Ji na jedné lodi," znovu ve víru vášně vyhrknu ženský tvar slovesa, ale snad to budou přikládat špatné nauce angličtiny. Dalo by se to od nich čekat.
"A nejsem malej hošík. Mít dvacet pět let." Úsečně dokončím větu než zastavím svou zpověď s nádechem na rtech, který nevypustím už z plic ven. Může za to ten chlap, co na mě promlouvá čínsky a já dokážu pouze pomrkávat nad nesmyslností jeho slov. Popravdě na tom nebudu o tolik lépe se svou znalostí angličtiny, možná jsem už řekla pár hloupostí. "Kdo je to?" Kývnu bradou směrem k Jeanovi, snažím se tvářit chladně a nevzrušeně, jako by se mě celá tahle záležitost netýkala. Nelíbí se mi, že mě hned poznal, i když tápe. Můj převlek asi není tak kvalitní, jak jsem si po celou tu dobu slibovala. "Chángshì yīxià, nǐ yù dào wǒ de jiàn, hǎidào," procedím skrze zuby jeho směrem, dlaň položenou na rukojeti kordu. Ať si zkusí něco a pozná sílu mého meče.

//Promiň, že jsem tě přeskočila, ale nechtěla jsem, abyste kdyžtak zítra čekali, mám své povinnosti

Pozorně sleduji, co se děje. Teď bych si přál, abych před tím nepil, moje smysly by byly ostřejší a mohl bych si všímat více drobností. I přes alkoholový opar mi však neunikne drobné Pírkovo mrknutí, když mluví s tím podivným Číňánkem, o kterém začínám opravdu pochybovat, že to je kluk. Který chlap by měl ve dvaceti pěti letech takový hlas?
Každopádně Pírko něco ví, ale z nějakého důvodu se rozhodl nám to neříct a to se mi nelíbí. Právě se dostal do naší posádky a už dělá tajnosti. Ne, že bych chtěl, aby nám vyklopil svůj životní příběh, nebo kde schovává truhlu s pokladem, ale tady je na naší straně a tak by nám mohl říct, co ví. Není to nic proti ničemu.
Přestanu se dotykat blondýnky a vstanu, abych pristoupil k neznámému. Zastavím se vedle kapitána a s drobným úsměvem se na něj podívám. "Smím kapitáne?"
Něco mi tady nesedí, opravdu hodně nesedí. Je to jen pocit, ale i přes to, že mám smysly otupené alkoholem, to cítím. Musím si ho prohlédnout, protože nedokážu vystát, že pořádně nevím, co mi na něm vadí.

Pohledem nejprve sklouznu k Jeanovi a pokrčím rameny. "Klidně, moje čínština už asi není co bejvala,"
Jenže v tu ránu mě číňan chytne za prst a já bleskurychle zareaguji, jen co něco dožvatlá čínsky, volnou rukou mu vrazím pořádnou ránu pěstí do břicha. "Zkus se mě ještě jednou dotknout," procedím mezi zuby. Takovou drzost jsem dlouho nezažil a ačkoli mi nedělá dobře ostatní bít, musí se naučit kde je jeho místo. Omlouvat se mu rozhodně nehodlám.
"Pořád se mi tomu nechce věřit," zakroutím hlavou a přeměřím si znovu hošíka pohledem. Tohle kvítko jednoduše nemohlo dostat velení nad celou lodí, to se mi zdá přitažené za vlasy. Možná měl jen bohatýho tatíka a ten mu to zařídil, jinou možnost prostě nevidím.
Poprvé za celou dobu trochu zpozorním. "Tak ty to umíš s děly a prachem, říkáš...?" zeptám se ho a nechám otázku viset ve vzduchu, poněkud mě to totiž zaujalo a na krátký moment mě to donutí se zamyslet, jestli přece jen k něčemu nebude dobrý.
V téhle záležitosti se rozhodnu mlčet, ale Chang Ji? To jméno mi je sakra povědomé. Nám Evropanům sice všechna čínská připadají stejná, ale tohle se mi jakýmsi zvláštním způsobem ukotvilo v paměti. Zmateně na ní hledím a snažím si dát dohromady souvislosti.
"Tohle?" podívám se Jeanovým směrem. "To je Jean Černé Pírko, náš proviantmistr. To je ten, co se stará o jídlo, zásoby, účetnictví a další věci," osvětlím jí Jeanovu identitu a pokývu hlavou.
Jenomže pořád je tu ta nedořešená záležitost ohledně našeho malého čínského přítele. Všechny ty zvláštnosti a odlišnosti jsou dosti zavádějící a myslím, že všichni začínáme mít jedno a to samé podezření. Pokynu proto Sebastianovi, aby udělal cokoli má v úmyslu, ačkoli jsem si jist, že vím přesně o co mu jde.

Přemýšlím co udělat. Jestli jej budu hájit, tak dozajista ztratím veškerou důvěru. Na druhou stranu musí mít určitě vysvětlení pro své jednání. Jestli je to šlechtic, tak určitě útěk. Nebo to může být známý velitel. Kdyby to byla žena, tak určitě maskuje svou identitu kvůli pověře o ženách na lodi, Jak vyjede na kapitána, tak mi to dojde, že určitě šlechtic nebude a zbývala poslední možnost. Když pozoruji na ostatních, že i oni začínají mít podezření. Pokroutím hlavou a spustím na ni. „Myslím, že tvé divadlo … skončilo děvče. Ještě máš šanci se zachránit, než tě tady ti dva odhalí a alespoň přijít s hrdost. Nebo můžeš doufat, že kapitán není…“ Hledám to slovo a vůbec si nic nemůžu vybavit pro zpátečnický. Proto se rozhodnu pro podobné slovo. „Artefakt.“ Pohodím ruce. Je mi jasné, že teĎ nic lepšího nemůžu, než ji poradit jít s kartami ven.

Můj úsměv se rozšíří a já postoupím o kousek blíž k tomu malému mužíkovi. Skloním se k němu, protože i když jsem jako muž celkem malý, on je ještě menší. A možná že i tuším proč.
Pořádně si ho prohlédnu, přičemž se pohybuji pomalu s rukama podél těla, jako bych ho nechtěl vyplašit.
Nakonec se zastavím a dlouze se na něj zadívám. Zhluboka se nadechnu a promluvím. "Snad mi budeš rozumět. Budu rád, když mě nepraštíš, nezlomíš mi žádnou kost, ani mi nezkroutíš prst. A budu ještě radši, když mě nezabiješ. Když ale něco z toho uděláš, nebudu se ti divit."
Zašklebím se na něj, pak se znovu zhluboka nadechnu a vydechnu, maličko se napnu a... moje ruka prudce vyrazí k jeho hrudníku. Dlaní obejmu něco měkkého, ale celkem malého.
S rukou stále přitisknutou na její prsa se obrátím ke kapitánovi a Pírkovi.
"Je to holka chlapi." Několikrát zmáčknu její ňadro a zazubím se. "A má malý kozy."

Ze své výšky nemůžu zahlédnout zhola nic z jejich výrazů tváře, všechno, co vidím, jsou akorát tři hrudníky a zbytek těla. Vše od ramen nahoru je skrytý mým očím díky tomu pitomému klobouku, kterej jsem si nešťastnou volbou vybrala. Že se kapitán zlobí poznám až pozdě, když se jeho pěst ocitne v mém žaludku a mojí jedinou reakcí je ohnutí se v pase a heknutí pod tupou ranou mířenou dobrým směrem. Štěstí, že jsem nic nejedla, takhle alespoň nevrhnu obsah žaludku na podlahu. Dechu se mi nedostává, jednou rukou se snažím přidržet si klobouk na hlavě, aby nespadl na zem a neodhalil mou pravou podobu, druhou se bráním nepříjemné pachuti v puse. Takové ponížení bych u své posádky netolerovala, ne na ženách, ale oni nemají páru, kdo jsem. Tedy... myslela jsem si, že nemají.
O opaku mě přesvědčí jejich poznámky, které si mezi sebou předávají podobně jako se vypráví vtipy. Do očí jim nevidím, to bych musela zaklonit hlavu, ale ani tak se mi nelíbí, jak se ke mně přibližují, trochu jako hladoví psi. O krok ustoupím, pravá ruka zašátrá směrem ke kordu, jehož rukojeť sevřu v dlani, očima těkám mezi třemi muži a jejich nevítané blízkosti. V mužské společnosti se umím pohybovat, ale jako velitel nebo děvka, nejsem ten typ, co je zahnaný do kouta příliš často. Přikývnu kapitánovým slovům o zručnosti se střelným prachem, pohledem vyhledám provinantmistra, jehož kantonština je čím dál tím zmatenější. Artefakt? Myslí to vážně? Neviděla jsem, jak je kapitán starý, ale podle stavby jeho těla bych mu hádala na třicet, možná čtyřicet let. Bílí muži jsou jiní než naši.
Co nečekám, je ruka, která mi v nestřežené chvíli hrábne po hrudníku a stiskne ňadro, důkaz, který měl být jejich očím i rukám ušetřen. V první chvíli pocítím šok, hnědé oči se rozšíří hanbou a já se pokusím uhnout. Nevyjde to, pořád svou ruku drží na mém prsu, dokonce ho drze zmáčkne. Větší potupou jsou jeho slova - malý kozy. I já rozumím, nemusím znát všechna slova, ale z pobavení hlasu mi dojde to nejdůležitější - uráží mě. Na nic nečekám ruka s kordem se vymrští tak, aby zasáhla chmatáka rovnou do nosu při troše štěstí. Do brady, když budu mít větší smůlu, z malé výšky se těžko určuje cíl. "Okamžitě mě pusť, Hàoqí de shǒu!" Vzteklá ho nazvu chmatákem a pro jistotu se ho pokusím ještě jednou praštit přes ruce, aby je ze mě sundal. Čelist zatnutá, v očích mi pohrává hněv a zostuzení, které nedokážu skrýt. Rozohněná si stáhnu klobouk z hlavy, tmavé vlasy mi spadnou na ramena, jak se hned rozpustí a já konečně můžu čelit svým protivníkům tváří v tvář. "Fajn. Jsem žena, ale to neznamená, že jsem slabá a uráží mě tvoje slova, kapitáne," obrátím se Ashcrofta, který mě prve nazval klukem s téměř nulovou šancí dostat se na jeho loď. "A tvoje kantonština být špatná," promluvím k Pírkovi, očima znovu vyhledávám kapitána, abych ho sjela od hlavy k patě. "Není tak starý," dodám důraz na slůvko než se čelem otočím k tomu zbývajícímu. "Bílý muž by měl svou ruku držet sám, pokud nechce přijít o ni."
Nadechnu se a přelétnu pohledem ty tři. Moje poslední šance než si budu muset najít někoho jiného. "Jak jsem řekla, jmenuji se Louie Ying, Li Ying a být velitelem Flotily Rudé vlajky v Číně. Mým manželem být známý pirát Chang Ji. Teď nesmět... Nesmím vést pirátství v Číně. Složila slib. Ale nechci sedět na zadku a nic nedělat po zbytek života."

S výrazem opovržení ve tváři se zašklebím na číňana, co se tu přede mnou zlomil v pase. Jestli hodlá vstoupit do mé posádky, ke mně jakožto kapitánovi by si nic takového neměl ani náhodou dovolit, tohle je tudíž jakási první lekce. Ta příští by byla mnohem méně milosrdná a bez váhání už bych k ní použil opravdu kruté zacházení.
Chvíli mlčky čekám, co se bude dít, musím se trochu uchechtnout, když Sebastian vyzkouší dosti nekonvenční způsob jak zjistit pohlaví osůbky před námi. Je možná směšný, rozhodně však dost účinný, konečně vyřešil to dilema. Maličko poodstoupím, když se naše čínská kamarádka rozmáchne rukou s kordem a zasáhne Sebastiana, to muselo bolet.
Jsem téměř až zaskočen jejím půvabem, jenž je nám všem odhalen po sundání klobouku, rozhodně je to moc pěkná ženská. Teď když znám celou pravdu a zpětně si uvědomuji svá slova i činy, je mi poněkud stydno a začíná se dokonce ozývat i svědomí. To už je tenhle týden druhá žena, co jsem uhodil, vážně jsem horší a horší člověk.
"Dobrá, Li Ying..." začnu a hluboce se ukloním, ačkoli to dělám snad poprvé v životě a je to na mě dost znát; dělám to hlavně proto, že jsem slyšel, že je to u asiatů běžné a navíc mám dost upito. "Přijmi mojí omluvu, za chování mé i posádky. A máš-li stále zájem, velmi rád bych ti nabídl místo střelmistra v mé posádce." dám jí svou nabídku a teprve až poté k ní zvednu oči v očekávání, co odpoví.

Zadržuji smích, když jej ta holka okřikne. Celkem trefné ověření, ale já byl vždycky spíše na diplomatické řešení. V klidu ji sleduji a dál mluvím čínsky. „Nejsem z číny, tak si všechny slova nevybavím, ale neříkej, že nemluvím obstojně.. na bílého muže.“ Shrábnu si nějaké ovoce a dál si na něj pochutnávám, než se zvednu a vydám se ke skupince, abych se představil.
Když přijdu až k ním dál ukusuji hrušku a čekám, jak se ona žena rozhodne. Většinou znám tyhle číňany. Blázniví a mají sebevražedné sklony, ale zase mají čest. Prohlížím si ji zblízka, než kouknu na Sebastiana. „Nemá malý prsa… možná ty máš malýho ptáka… předpokládám, že si je stejně nějak zplácla, aby vypadala víc na svou roli.“ Pokrčím rameny a usmívám se.

Rychle odskočím, ale alkohol působí a tak jsou mé reakce pomalé, což má za následek bolestivou ránu do nosu. Je rychlá.
Bolestně zasténám a chytnu se za bolavý nos. "Ah, sakra!" zakleji a zakloním hlavu, abych udržel krev, která se mi spustila, na svém místě, než si seženu nějaký hadřík. "Já vím, že jsem si to zasloužil, ale musela si mě praštit tak moc?!" zahuhňám.
Je to pěkná ženská a ránu má ještě lepší. Líbí se mi, i když já jí už tak moc ne. Zašklebím se. Pecka do nosu to jen potvrdila.
Se stále zakloněnou hlavou se otočím na Pírka. "Myslím, že ho rozhodně nemám menšího než ty. Konec konců, o tvojí velikosti vypovídá hodně tvoje jméno, že jo, Pírko? A podej mi radši nějakej kapesník, nechci si tu košili zasvinit od krve, je více méně čistá."

Zarazím se. Koukají na mě jako by nikdy neviděli ženu z orientu, ale i já si stihla všimnout, že se ve zdejších docích nenachází moc lidí mého původu. Spíše žádný, abych byla přesná. Nervózně si prohrábnu vlasy ve snaze získat kontrolu nad sebou, rozzuřila jsem se jako již dlouho ne. Přikývnu kapitánovým slovům, ohýbat se v pase už dnes nemám zapotřebí. Stále cítím bolest z pěsti vražené do žaludku a nedivila bych se, kdybych se venku před hostincem naprázdno dávila. Pozvednu obočí, ale můj výraz jinak zůstává zcela nečitelný a chladný, upírám na kapitána oči s očekáváním, co vypadne z jeho úst. Překvapivě omluva, alespoň to ho šlechtí. Znovu přikývnu, nadechnu se k odpovědi, ale v ten okamžik se zarazím - chmaták začíná huhlat cosi, čemu nerozumím. Zamračím se, šlehnu pohledem po překladateli a jemně pokynu hlavou směrem k prvnímu důstojníkovi, aby mi Pírko osvětlil, co to vlastně říkal.
Po chvilce mi i bez nápovědy dojde, že si stěžuje na mou ránu. "Mohla skončit jinde," ucedím skrze zuby, očima klesnu k jeho kalhotám, abych dodala na důrazu svým slovům. Nebyl by první muž, kterýmu bych ublížila a s kastrací nemám problém. Nakonec potřesu hlavou rozhodnutá nabídku přijmout. Piráctví mi chybí a nedokážu prosedět celý den u rumu jako muži. "Beru. A jestli se mě někdo dotkne jako on," pokývnu směrem k Sebastianovi, rty stažené do linky. "Bez dovolení, ublížit mu. Já." Dokončím poněkud kostrbatě své prohlášení, možná jsem byla kantonská děvka kdysi dávno, ale teď jsem pirát. Už nejsem ničí žena.
Přelétávám pohledem mezi nima, načež se zamračím, pořád se mi nelíbí způsob, jakým na mě koukají. "Co?" Vyhrknu, rukou si přejedu po tvářích a bradě, určitě tam nemám čmouhy, kontrolovala jsem se před odchodem z paluby obchodní lodě, ale člověk nikdy neví.

Mou omluvu očividně přijala, za což jsem rád. Po chvilce si uvědomím, že se stále klaním, proto nad tím jen potřesu hlavou a narovnám se. Sakra, ještě nedávno jsem se zapřísáhl, že tak tvrdého alkoholu jako je rum se už nikdy nedotknu, a je to tady zas. Zase se něco stalo a já to zapíjím, abych aspoň trochu zapomněl. Místo toho mě to hlavně nutí dělat hlouposti, které bych normálně nedělal.
S povytáhnutým obočím sleduji krev stékající Sebastianovi z nosu, na jednu stranu mi jeho bolest nečiní potěšení, na stranu druhou si to zasloužil. Navíc mi tím Li dokázala, že se umí prosadit a není to žádné ušlápnuté děvče. Ani nemůže být, pokud opravdu velela lodi, jak říkala.
"S tím nemám problém," pokrčím rameny. "Musíš dát chlapům jasně najevo, kde jsou hranice, jinak si na tebe dovolí cokoli,"
Poté těká pohledem mezi námi všemi a myslím, že je víc než jasné, co jí tak znervózňuje. Všichni na ní civíme a zřejmě jí to není moc příjemné. Jenže nemůže se nám divit, přeci jen je to exotická kráska, úplně jiná než ženy tady na Tortuze. Je možná až příliš krásná, pokud si nedá pozor, někdo se jistě pokusí utrhnout si tuhle krásně vyzrálou květinku.
Nesmím zapomenout na nejdůležitější formalitu u nového rekruta. V tomhle už jsem skoro profík, ani se nemusím dívat a šátrat v šuplíku, jednoduše jej rychlým pohybem otevřu, vytáhnu další měšec s penězi a hodím jej Li. "Záloha, Louie. Zatím není žádná cesta naplánovaná, proto si dělej co chceš, ale hned jak se něco objeví, hlas se na lodi v přístavu,"

" Dokázal bych ti to, ale na chytej." Hodím mu kousek hadru, který vypadal relativně čistě. "Jo a proč pírko.... koukni se do tvé pravé kapsy... a vážně si dávej bacha na ty mince, kdybych byl lapka, už jsi bez všeho." Potutelně se usmívám. Bylo to vlastně takové vedlejší a pokročilé řešení. Protože přeci jenom, jsem chtěl i zapůsobit. Tak i kapitán má jedno pírko v kapse. Což mi připomělo, že musím zas chytnout nějakého havrana a oškubat, abych měl pírek víc.
Pomalu se zvednu a vydám se směrem pryč. "Jo a.." Spustím na chvilku na zmatenou Li čínsky. " Řešíme, jestli máš malá..no..." Naznačím prsa. "Já tvrdím, že ne... a tamten Sebastian, že jo." Snažím se mluvit opatrně, abych ji víc nerozlítil. Ikdyž představa, že by mu ještě flákla mě lákala, ale zase mám své žertíky už vybrané dopředu..

"Díky," chytl jsem hadr, překvapivě relativně čistý, a přitiskl si ho k nosu. Pak jsem si sáhl do kapsy, kde jsem nahmatal černé pírko. Pobaveně jsem se na Jeana podíval. "Šikovné ruce, uznal jsem, než jsem povytáhl obočí. "Takže takovou máš velikost? Řekl bych, přímo kapesní?" Zachechtal jsem se.
Pak jsem se obrátil ke Li Ying a řekl: "Za ty prsa se omlouvám a veř mi, že víckrát na tebe bez dovolení nešáhnu. Zašklebil jsem se a ukázal na nos. "Jednou stačilo, ale byla to teda pořádná pecka, holka!"

Sleduju kapitána, když mi povolí ublížit členům posádky v případě, že by se mě proti mé vůli dotkli. Začíná si u mě budovat základy respektu, jiný by řekl, že se s obtěžováním musím smířit, když jsem žena. Bála jsem se, že tu nebude vládnout přísná morálka, ale štěstí tojí na mé straně. "Dobře," šlehnu pohledem po prvním důstojníkovi, kterej si tiskne k nosu kus nějakýho plátna, co mu podal ten, jemuž říkaj Pírko. Omlouvá se mi, nedivím se tomu, ta rána musí bolet. Výhružky plním a tenhle chmaták si dovolil příliš, tak musel skončit se svou odměnou, za kterou není rád. "Manžel mě naučil bránit se," povím hrdě, většinu z toho, co znám, mám od něj.
Pohyb ruky kapitána mě přinutí přeskočit očima na něj a do dlaní chytit celkem těžký váček s mincemi, jak odhadnu podle cinkání. Potěžkám ho v ruce, bude v něm dobrých několik desítek zlaťáků a narozdíl od mužů je nevyhodím za chlast nebo ženské, které se připomenou svou přítomností v další chvíli, když se dveře znovu otevřou a vejdou dovnitř. Úplně jsem na ně zapomněla, když odešly. Snažím se ustát nával krve hrnoucí se do tváří, v bordelu jsem pracovala, ale orgie mi byly cizí a tak se s pokynem hlavy rozloučím.
"Kapitáne," oslovím muže před posledním pokynem hlavy, abych mu tím dala najevo úctu jakožto k velícímu důstojníkovi na lodi a v místnosti než vykročím ke dveřím. V tomhle jim nepotřebuju dělat společnost. Radši proto zmizím, neohlídnu se ani jednou. Peníze v ruce lákají, promlouvají o utrácení. Je pravda, že potřebuju novej šatník, s tímhle kabátcem, kterej na sobě mám, si úctu nevybuduju. Spíš smích.

Když se Číňanka vytratí jako pára nad hrncem, rozhodnu se vydat za ní. Přecijenom jsem měl odevzdat ty lejstra a nechat si donést onu truhlu na loď. Otázkou byla... kterou. Teď znám kapitána, tak nebude tak těžké najít někoho, kdo by mi poradil. Celkem mě zarazilo, že ta holka má manžela. Proč je tak daleko, když by měla být u něj? Chtěl se jí pomstít? Nevěra? Rozvod? Plno otázek, ale času budu mít habaděj. Přecijenom s ní budu jednat minimálně co po každém boji, nebo dešti. Střelnej prach a usklaďnování nikdy pořádně nezabránilo, aby sem tam zmokl a tím se musel kupovat novej. Kapitán v mých očích už stoupl do vysokých příček, ale jeho první důstojník moc ne. Musím na tom více zapracovat. Projdu kolem baru a snažím se nepřijít do styku s onou barmankou. Je to démon. Potěžkám ještě měšec a nenápadně sleduju onu Číňanku. Alespoň do doby, pokud nepůjde někam jinam, než já.
Ikdyž jsem v Číně byl už před nějakou dobou, je pravda, že i ta se na mě podepsala. Miloval jsem orient a exotiku a všechno, co může poskytnout. Nebál jsem se setkat s domorodci a učit se jejich voodoo, nebo rituály. Dokonce jsem pro ně byl tak dobrý, že mě nezabili. Možná taky proto, že většina domorodců opustila tyhle barbarské zvyky. Alespoň z části. Vždycky mě zajímalo, co se dá všude najít. Vedl jsem si kvůli tomu několik knih, které byly jako můj život. Jednou je všechny vydám a třeba někomu budou k užitku. Zvláštní, jaké mám nápady, když jsem posilněn chlastem.

Tímhle celou záležitost považuji za uzavřenou a když vidím, že Jean i Li odcházejí, sám uznám, že je už na čase jít, potřebuju vystřízlivět. Naštěstí zrovna do místnosti vejdou naše objednané děvky, akorát včas. Najdu mezi nimi svojí zrzku, chytnu jí za ruku a mířím si to ke dveřím. "Sebastiane, měj se, zbytek ženskejch ti přenechávám. Ber to jako dárek," prohodím směrem k němu s úsměvem a následně tedy vyjdu ven ze salonu.
Dál už se jen nechám vést svou irskou společnicí, která mě zavede po schodech nahoru do jednoho z pokojů. Popravdě, hned jak vejdeme dovnitř a ona si mě položí na postel, mám spíš chuť okamžitě usnout a probudit se až někdy v poledne následujícího dne. Jenže tahle mě umí vždycky rozparádit, právě proto si volím ze všech holek paní Gibbsové jen ji; chvilku to možná trvá, ale po chvíli se na ní vrhnu, plný vášně a chtíče a bez nějaké předehry nebo zbytečného protahování jí obšťastním, nebo spíše ona mě.
Potom už z ní jen slezu a únava na mě dolehne natolik, že jen několik minut potom, co zavřu oči, usnu tvrdým a hlubokým spánkem.

Celý včerejší den jsem strávil na lodi. Prokousával se velkým množstvím papírů, jež jsem připravoval jako podklady pro Jeana, také si dělal pořádek v mapách, až se objeví Maria a hlavně trávil co nejvíc času s posádkou, aby měli možnost poznat svého kapitána a neměli mě jen za záhadnou figurku kdesi na pozadí. Snad všichni chápou, že dokud nevyplujeme, je pro mě důležité trávit i dost času ve městě, už jen kvůli verbování.
Na každý pád odpoledne se znovu vydám do Salamandra, pan Higgins mi totiž po kurýrovi poslal krátký dopis, v němž mě prosil, abych se dostavil do hostince, důvod prý upřesní až na místě. To mě samozřejmě trochu znepokojí, přesto se rozhodnu tam zajít, nic závažného to přeci snad není. Hodím na sebe tedy kabát a klobouk, předám velení nad lodí Sebastianovi, aby na vše dohlédl v mé nepřítomnosti a namířím si to skrz přístav až k hostinci.
Jen co vstoupím dovnitř a přivyknu si na kouř, šero a ten puch, očima rychle přejedu celý lokál, abych našel Bernarda. Jako vždy stojí za výčepem, proto k němu přijdu blíž, aby mi mohl prozradit, v čem je problém. "Chtěl jsem ti ho předat osobně..." promluví na mě a do ruky mi vloží zapečetěný dopis. Srdce mi sevře ledová ruka, neboť pečeť a tím pádem i odesílatele moc dobře poznávám, avšak bojím se, že dokonce vím i o obsahu dopisu. Higginsovi věnuji ustaraný pohled, načež dopis spěšně zastrčím do náprsní kapsy u kabátu. "Jsi v pořádku?"
Jestli jsem v pořádku? Obsah tohohle dopisu může mít dost značný dopad na život můj, mých důstojníků i životy celé posádky, k čertu. V první chvíli si chci zalézt do salonu a přečíst si ho v klidu, jenže na to jsem příliš nervózní, musím upustit trochu páry. "Nalej mi rum, Bernie,"

Prohrábnout si vlasy, upravit ramínka korzetu, zdůraznit hloubku dekoltu a nikdo nepozná, že jsem si před chvílí zašpásovala s jedním mladým námořníkem, kterej se mi ještě teďka válí v posteli. Jeho nevinnost přímo volala po zkažení a já tomu všemu mileráda dopomůžu. Stalo se a na svou práci jsem náležitě hrdá. "Uvidím tě ještě?" Naléhavý hlas vykouzlí na mých rtech úsměv, ach ty děti, jsou tak roztomilí, když se snažej. Pohlédnu jeho směrem, očima kloužu po nahém, velmi dobře stavěném těle, do kterého jsem s radostí zatnula nehty, nechávaje tak rudé stopy po vášnivé chvilce mezi prací.
Olíznu si jazýčkem horní ret a to je odpověď, který se mu dostane než se rozejdu ke dveřím, abych z místnosti vypadla ven na vydýchaný vzduch na chodbě hostince. Dveře bouchnou pod mou rukou, jak si je přitáhnu k sobě, sleduju mumraj v hospodě, je větší než jindy. Sejdu obratně po schodech, boky se mi zhoupnou při každém kroku vyzývavě a s hlavou hrdě zdvihnutou se proderu až k barovému pultu, za kterym postává otec s mužem, ve kterym rozpoznám kapitána Morgana Ashcrofta.
"Ale, ale, kdopak to přišel za náma, suchozemskýma krysama, jak rádi řikáte?" Pozlobím ho s hlavou nakloněnou na stranu, skoro černé vlasy zakryjí pravé rameno snědého odstínu. "Tváříš se, jako by ti někdo vyhrožoval oprátkou," rýpnu si do něj, pohledem sklouznu po jeho těle než se navrátim k tváři.

Higgins prozíravě nalil rum do korbele, je to lepší, než si stále dolívat do panáků. Posadím se na barovou stoličku a několika doušky si zvlažím hrdlo, ustaraně si oddechnu. Přemýšlím, co dál, přeci jen tahle osoba mi dopisy posílá jen v případě největší nouze, když jde doopravdy o život a vzhledem k tomu, co jsem v nedávné době zaslechl ohledně vývoje situace na moři, ať už na téma kolonizace či válečných tažení a vřav, tohle nevypadá dobře.
Napiji se ještě jednou a zrovna v tu chvíli si to ke mně nakráčí Mazikeen, Bernardova nevlastní dcerka. Věnuji jí krátký pohled, nakrčím obočí a znovu se zadívám kamsi na prozatím nedosažené dno mého korbele. "Nazdar, Maze," odpovím jí, z mého hlasu je víc než jasně slyšet, že zrovna nemám náladu, spíš mám opravdu hodně starostí. Tvářím se tak, protože dost možná to bude pravda. Ještě nevím, co v tom dopise je napsané, přesto už teď tuším, že je to hodně špatné. Kdyby nastal ten nejhorší scénář, oprátka čeká půlku ostrova.

Nadzvednu obočí, jenom jeden pohled a nic víc si nezasloužim? Tohle se Morganovi nepodobá, to si jsem sakra jistá. Loket opřu o pult, valná většina mé váhy spočine na dřevěném výčepu, hnědýma, skoro až černýma očima sleduju toho slavnýho kapitána před sebou. "A to je všechno? Víc nic?" Utrousím otráveně na adresu svého příchodu, kterej se nestřetl s valným nadšením. Naopak se mi zdá, že by si Morgan šel pro oprátku.
Vím ale kde jsou hranice, i když je ráda překračuju, dnes mi otec ale důsledně dává najevo, že nemám zacházet příliš daleko. "Co se děje, Morgane a neřikej, že nic," oslovím ho jménem, to se stává málokdy, většinou je pro mě hlavně Ashcroft. Dnes tomu tak neni. Dlaň přitisknu na korbel, abych mu zamezila v dalšim pití, dokud se mi nepodívá do očí a konečně neotevře tu svou jindy nevymáchanou pusu. "Nezapomínej, kdo ti tady dohazuje lidi, Ashcrofte," pokývnu směrem k salonku, kde by mohl být klid a s tím se i rozejdu oním směrem.