Hostinec Salamandr

"Ty jseš vážně blbá, holubičko," ani mi to nedá moc práce stáhnout jí zase zpátky, s trochou štěstí rovnou na velkou postel nacházející se v naší blízkosti. A aby mi nikam neutekla? Kleknu si nad ní tak, abych jí zabránila v případném pohybu. Holka má už upito a víno jí hezky rychle vlítlo do hlavy, že by s ní neměl problém žádnej chlap. Sotva by se ubránila a i když jsem možná menší, vím, jak využít tělo k tomuhle. "Ty ses nekoukala po těch holkách, který vodcházej s natrženým rtem nebo modřinami z pokojů, kde je ta jeho slavná posádka, co? Nebo jak se třesou kdykoliv si je někdo zaplatí, protože jim nic jinýho k přežití nezbejvá?" Zápěstí ji stisknu v sevření, držím ji připoutanou na lůžku jako nějakýho blázna. "Vsadim se, žes viděla jenom zlato a pomstu Ashcroftovi, nic víc," syknu, mám chuť jí vrazit facku, aby se slečinka probrala z toho bludnýho snu.
V očích mám blesky, jsem znechucená a přímo se bouřím představě, že bych s nim někdy vlezla do postele. Já si vybírat můžu, ale ostatní holky ne, takové je pravidlo. "Vobchoduje s lidmi, zabije každýho, kdo se mu zprotiví. Cos mu řekla, no? A co ti von slíbil," sleduju ji upřeně, dál se nad ní tyčím a nehodlám ji pustit nikam, dokud mi neřekne, co provedla. "Řek ti, že se tě ani nedotkne? Nebo někdo z jeho posádky? Zaručil ti to snad? Protože pokud ne, paks mu pěkně nalítla a nic mu nebude bránit v tom, aby tě někdo z jeho posádky, ne-li přímo von div nestáhl zaživa z kůže. Víš, jak se chovaj ti jeho psi?" Po dotazu uvolním jednu ruku, abych jí ukázala vybledlou jizvu připomínající kousanec na vnitřní straně levé paže. "Podepsala sis orte... Kdo to sakra zase ruší?"
Nestačím dokončit svoje varování, dveře se prohýbají pod něčí ráznou pěstí, která se dovolává mojí osoby. Z hulákání za dveřmi slyším otce, skvělý, ten mi chyběl ke štěstí. "Rozepni si to," bradou pokývnu ke knoflíčkům její halenky, zatímco se sama pustím do rozvazování tkanic korzetu, čímž ještě víc prohloubím už tak hluboký dekolt a odhalím víc ze svých vnad. Vlasy prohrábnu, jemně rozcuchám, z hluboka se nadechnu a vydechnu. "Sakra, dělej," raději to celé převezmu já, čímž jí pár knoflíčků odtrhnu, jak rychle se snažím zamaskovat náš rozhovor před otcem. "Maze!" "No jo porád!" Seskočím z postele, jí přikážu prstem, aby se nikam nehnula a dveře pootevřu jenom na část. "Dole čekaj hosti...," začne hlubokým hlasem, ale já ho rázně přeruším, dávaje mu do očí své přednosti v neupraveném svršku. "Někoho tu mám." Pootevřu dveře, aby viděl mou společnici než významně pozvednu obočí, aby se ztratil. Jsem přece jenom placená a dáma jistě nebude čekat. Konečně pochopí a já můžu v klidu zavřít dveře. Spíš je zabouchnout a vydechnout. "Aspoň ti teď žádnej nepoleze pod sukni."

Pirate life
„Nedostatkové zboží oceňuji.“ Významně se pousměji. Celkem mě jeho vystupovaní a všechno nutili k tomu, abych se přiklonil na jeho stranu.  „V tom případě semnou můžete počítat. Potom bych potřeboval znát několik praktických informacích o zásobách lidech a tak… ať na to založím lejstra…a taky se musím stavit pro svou bednu… nic nebezpečného, jen zbraně papíry a pár drobností.“
Pousměju se a dál už jen vyčkávám.  Nebylo by teď vhodné mu skákat do řeči a čekat, jak se rozhodne. O tom, že mluvím několika jazyky, jsem sice mohl říct taky, ale zas nechci vypadat, jako učenec. Ikdyž do jisté míry skutečně jsem. Nejvíce mi vrtalo hlavou, kolik lidí bude na palubě a hlavně ve vedoucích pozicích, protože ty musím poznat nejlépe, abych věděl co od nich čekat.
Teď ještě vyřešit tu patálii s tou ohnivou ženou, která mě může kdykoliv zabít. Ikdyž na to nevypadala, byl jsem přesvědčen, že na ni si musím dát extrémní pozor, protože strach nemá a pokud se mi bude chtít pomstít, najde si příležitost.

Nedostatek kontroly nad tím co se děje ji pomalu ale jistě začíná opravdu štvát. Protože právě kontrola je něco, čeho se nikdo a zvlášť ona nevzdává snadno. Možná je to i jeden z důvodů pro její nedostatek respektu ke komukoli. ,,Krom jiného mi slíbil že se postará o každého, kdo mi bude dělat problémy." Procedí mezi rty. Vlastně jí ve skutečnosti ani nechce vyhrožovat a kdyby byla o něco méně paličatá byla by ochotná uznat, že udělala velkou chybu. Ne, že by to něčemu pomohlo. ,,I kdyby mě ještě dneska v noci zabil, co je ti sakra do toho?!" Po všech těch věcech a větách se Mazikeen konečně podařilo ji skutečně vyprovokovat k tomu, aby zvýšila hlas a opravdu se pokusila ji ze sebe setřást. Nepodaří se jí to, ale přijde vyrušení v podobě pana Higginse, které s sebou mimo jiné přinese i částečné odhalení, nejen jejich těl, ale i jejích motivů.
Kvůli chybějícím knoflíčkům na košili si ji Beth nemůže znovu zapnout, když se dveře znovu zavřou a tak čerstvá, světle růžová jizva ve tvaru M na levé straně jejího hrudníku zůstává výjimečně neskryta. Protože už ji ale Maze nedrží, má prostor přinejmenším k tomu, aby vstala z postele a začala přecházet po místnosti sem a tam, což ostatně dělá často když je rozrušení nebo přemýšlí. ,,Chceš vědět pravdu? Povím ti jí, i když ti bude k ničemu." Pokývne směrem k tmavovlásce, která, pro ni zcela nepochopitelně, tolik brání osud snad každého na ostrově. ,,Uzavřela jsem obchod, dostala peníze a ochranu. Mohla dát dohromady ten zatracený lazaret. Jediné jeho podmínky byly abych nenastoupila na Ashcroftovu loď a neošetřovala jeho lidi." Znovu se dokázala trochu uklidnit a zastavila se před oknem, zády k Maze.
,,Nevěděla jsem moc o tom co je zač a ani mě to nezajímalo. Věci teď ale jsou tak jak jsou a já s tím nemůžu udělat nic jiného než se za jeho peníze postarat o ty, které zraní nebo zmrzačí. Podle toho co říkáš ho znáš dost dobře na to, abys věděla že nemůžu vycouvat i kdybych měla dost zlata na to, abych mu vrátila co mi dal. Protože teď mě chrání on, ale není nikdo, kdo by mě ochránil před ním." Nechce znít jako by se litovala. Možná si vybrala špatně, přidala se "k těm zlým" a za zády ji budou už navždycky pomlouvat. Možná Byrneho naštve a skončí v jeho podpalubí jako hračka pro posádku. A možná ho před tím než se to stane někdo zabije. Některé věci prostě člověk už nezmění a ona zatím nemá žádný důvod se Byrnemu vzbouřit, neudělal nic jí ani nikomu na kom by jí, byť vzdáleně, záleželo.
,,Teď už jsi spokojená?" Otočí se zpět k Maze a zavrtí hlavou. ,,A obleč se zase, pro boha."

Překvapeně jsem ho sledoval. Opravdu jsem nečekal, že bude říkat pravdu. Když vytáhl tu Bibli, málem jsem se rozesmál, ale řeč jeho těla, tón hlasu, ba ani výraz tváře, nenasvědčovalo tomu, že by lhal.
Tohle byl snad první chlap co se hlásil k pirátství, který si opravdu nepřilepšil z toho, o co se měl starat. Lehce jsem se otřásl, když začal mluvit o jedení lidského masa a tehdy jsem jim do toho prostě skočil. "No promiň, ale vypadáme snad jako kdybychom po tobě měli každou chvilku skočit?" Zvedl jsem škádlivě obočí a usmál se.
Pak začali mluvit cosi o cti, ale k tomu jsem se nevyjadřoval, protože jsem měl své vlastní názory. Jasně, zabíjení nevinných je svinstvo, ale i z nevinného by se popřípadě mohl stát vinný a pokud chceme tomuto riziku zabránit...
Na druhou stranu, Pírko byl proviantmistr těžkého kalibru, jak se zdálo. Znovu jsem se usmál a pohlédl na Ashcrofta.
"No kapitáne, myslím, že tady máme opravdu kvalitní zboží." Zazubil jsem se a dolil si rum.

Pousměju se směrem k Sebastianovi. "Třeba vypadáme hladově, co ty víš," pokrčím rameny a pročísnu si vlasy.
Následně se podívám na Sebastiana a přikývnu na jeho poznámku mířenou na Jeana. "Vypadá to tak."
Opravdu se vybarvil dosti zajímavě, ze začátku ten panáček vypadal jako nějaký nudný, tuctový účetní, ale kdo ví, třeba s ním bude i zábava. Nečekal jsem, že na tohle místo seženu někoho jako je zrovna Jean, poněkud zvláštní chlapík. Každopádně mávnu rukou. "Všechny formality vyřídíme někdy jindy, dnes se na to necítím,"
"Tak abych to učinil oficiální," odkašlu si, vyndám další měšec plný zlata, položím ho na stůl a postavím se. "Vítám tě do posádky, Jeane," potřesu si s ním rukou, abychom jaksi obrazně ztvrdili jeho přijetí do posádky a následně mu podám zálohu, kterou dostal každý důležitější člen posádky.
"Zapijeme to, ne?" podívám se na ně oba a poté si pořádně přihnu z lahve rumu, kterou sem před chvílí přinesla Maze.

"To nevím jaké máš chutě, ale možná ti prst věnuju." Zasměju se nad jeho poznámkou a dál se věnuji spíše kapitánovi. Sám musím uznat, že mě tenhle týpek přemluvil prakticky ani nemusel vytahovat onen měšec. Mešec chvíli potěžkám. Nečekal jsem ani zálohu, což mě příjemně zarazilo ještě víc. "Výborně.. přeci jen práce vždycky počká."
Naštěstí jsem měl i ony lejstra pro pašeráky vyplněné a jediné co zbývalo bylo pár drobností pro jejich zisk, ale nechtěl jsem zas zbytečně zacházet do podrobností."Rozkaz kapitáne." Pokynu na láhev a chopím se prvního pití, které mi padne pod ruku. Zajímalo by mě, kolik tady necháme útratu. Ale na to všechno je čas.
Plán vycházel až moc dobře. Teď zbývalo jen co nejrychleji vypadnout z ostrova a začít zcela nový život. Jestli se někdy setkám s otcem, musím vědět, že mě na místě nezastřelí, ale bude rád, jak byl doteĎ. Dlužím mu hodně.

Zachechtám se. "Ale jistě!" Popadnu celou láhev, pozvednu ji do výšky a pak se dlouze napiji. Spokojeně si tiše říhnu a otřu si ústa hřbetem ruky. Začínám se dostávat do nálady, vlastně v ní už nejspíš jsem. Nic jsem nejedl potom, co jsem se probudil, a když tak neustále polykám ten rum, se jedním to hold zamává.
Vesele se zachechtám, i když vlastně není čemu a odložím flašku na stůl. "Tak co chlapy?! Co vás sem přivedlo? Teda kromě ženskej, pití a," podívám se na kapitána, "hledání posádky. Musí to bejt i něco jinýho, ne?"

"A uvědomuješ si taky, kolik lidí ho nenávidí a kerý rádi ublíží kerémukoliv členu jeho posádky? Kerým ty ses teď stala?" Ne, to jí nejspíš nedošlo a já jsem mohla být jedině šťastná za to, že jsem se o to mohla postarat sama. Významně na ni hledím s očima přimhouřenýma, rty nespokojeně našpulené z faktu, kterej si nechci přiznat. Byrneho neměla ráda, byl úlisný, slizký a byl ochoten obětovat mnohé pro své vlastní účely. Pokud jsem nemusela, pak s ním odmítám hovořit a pouze z donucení se ocitám v jeho společnosti. Ví to, já to vím, ale Byrne je ten, kdo se tím baví. Jediný chlap, kterýmu bych podřízla hrdlo s úsměvem na tváři.
Nazlobená poklepávám prstem po paži, jak jsem si založila ruce na hrudi, tahle informace je plná mého nechutenství a odporu vůči tomu prašivýmu mořskýmu psovi. "Doufám, že tě aspoň nenapadlo to všude roztrubovat. Felčařů je málo a pokud ňákej napomáhá Byrnemu, tak se může rozloučit se životem. Chlap nebo ženská a věř mi, že na tobě by si tu každej smlsnul. I když fakt netušim proč vlastně," sjedu dívku pohledem plným hodnocení, hezky od hlavy až po paty. Byla hezká, to jí nikdo upřít nemohl, pokud někdo měl slabost pro něžné křehké květinky, co se neumí bránit. Plavé vlasy, výrazné oči, plné rty a dekolt, co nebyl k zahození. Při těle taky nebyla, postavu si udržovala slušnou. A ta jiskra v oku? Přiznávám, i mně se zamlouvala a ráda bych jí slyšela sténat - pod sebou. Sladká, přesladká holubička.
"Ohoho, nedělej se, že ti to vadí," a abych jí ještě více naštvala, přistoupím k ní pomalým, vyzývavým krokem, kterým tolik připomínám kočkovitou šelmu na lovu s vyhlédnutou kořistí. Jedno obočí pozvednuté v pobaveném gestu, levý koutek na sebe nenechá dlouho čekat, abych se jím neusmála. Do okamžiku, kdy padne můj zrak na narůžovělou jizvu v dekoltu. "Do hajzlu," syknu, vím od koho je. "Vidim, že Ashcroft se na tobě už stačil vyřádit. Tak proto ten humbuk tam dole? To rádoby shledání? Ženská, ty si fakt umíš dělat nepřátele na každém rohu, co?" A o mně říkaj, že jsem ta zlá, houby. "Proč to vůbec skrejváš?" Bradou pokývnu směrem k oné nehezké jizvě, co se díky bohu už hojí. Ještě aby se jí tu zanítila, medikamenty se na Tortuze zrovna dvakrát neseženou.
Povzdechnu si, obě jsme tvrdohlavé jako nikdo jiný na ostrově, zdá se. "Tak abys věděla, chlapi ať se tu klidně mezi sebou postřílej jak chtěj. Proti tomu nic nemám. Ale nemám ráda, když někdo sahá na moje holky. Všechna ta děvčata od Gibbsový? Jo, starám se o ně, když jim nějakej debil ublíží a jsem to já, kdo jim míří koltem mezi nohy. A přiznám se, ani ty mi nejsi ukradená, i když jseš nejspíš příliš dobrá na to, aby ses s někým vydala do postele. I kdyby to bylo se mnou," sladce se usměju při poslední poznámce, ale nepočítám s tím, že by si dala říct. Je umanutá a to se mi líbí. Chlapi to budou nesnášet.

,,Tak dej už pokoj..." Povzdechne si téměř rezignovaně, když jí Maze znovu a pro jistotu ještě jednou připomene po jak krátkém ledu teď kráčí. Začíná být z celého dnešního večera unavená a už nechce poslouchat další výčitky. I přes to ji ale poznámka o "smlsnutí si" donutí se tiše zasmát. ,,Možná jsem prostě jenom míň sexy verze tebe?" I Beth se umí pěkně usmívat, i když to dělá vzácně a právě jede takový úsměv teď předvede.
,,Dobrá, máš pravdu. Vlastně mi to zase tak nevadí..." Téměř by přistoupila na tuhle hru a bez okolků se nechala unést jejím tmavým pohledem s příslibem nebezpečí, opálenou pokožkou která nade vší pochybnost voní jako moře a tou příšernou drzostí, která je vlastně okouzlující. Téměř. A to, že ji nenápadně sledovala značnou část večera na tom nic nemění, protože ještě pořád dokáže alespoň trochu rozumně uvažovat a pokud se něčeho bojí než pomstychtivého Byrneho, je to dovolit někomu aby se dostal za její zeď ledové obrany a ukázat tak svojí zranitelnost. Nehledě na to že kouzlo je zlomeno, když si Maze všimne její jizvy.
Rychle uhne pohledem a přitáhne si rozevřenou košili blíže k tělu. ,,Proč bych něco takového měla ukazovat? Připadám si jak označkovaný kůň." Kupodivu velmi dívčí postesknutí od někoho, jako je ona, ještě ke všemu doprovozené pěkně trucovitým hláskem. Dotkl se její krásy, zničil jí možnost nosit pěkné šaty s velkým dekoltem. A ona se prostě zlobí a je uražená, i když opravdu nedomyslela k čemu všemu by to mohlo vést.
Další tichý povzdech, naprosto upřímný. Posadí se na kraj postele, lokty opře o kolena a obličej schová do dlaní. ,,Je mi jasné že nestojíš o omluvy nebo poslouchat cokoli z toho, co bych mohla říct. Jen... ty určitě musíš chápat jaké to je. I když se chovám jakkoli, pořád budu... jen ženská. Dělám hlouposti, hádám se pro zábavu a děsí mě, že bych měla někomu věřit. A tobě to teď vykládám jenom proto, že od doby co jsem nechala celý svůj život v Nassau jsi první kdo poslouchá." Zvedne k ní pohled. Připadá si hloupá, zostuzená a směšná. Snad i proto se znovu "nuceně" stahuje do své malé ulity. Sáhne do jedné z taštiček na opasku ze které vytáhne měšec se zlatem a v natažené ruce jí ho podává. ,,Měla bys jít, jak říkal Higgins, hosté čekají. Nevím kolik si běžně účtuješ, ale snad to bude za tvůj čas dost."

"Je pravda, že jseš bledá," připustím s hlavou nakloněnou na pravou stranu, znovu - a dnes už nevím po kolikáté - ji sjedu pohledem, kterým vítám v hostinci každýho, kdo za to alespoň trochu stojí. Podle mě by potřebovala trochu barvy, hlavně do tváří, kde se jí moc nenahromadilo. Nemastná, neslaná, ale to cítím proto, že vyrůstám hlavně mezi holkama s anglickými kořeny, tudíž všechny jsou bílé jak čerstvě napadaný sníh. Za předpokladu, že vím, jak něco takového vypadá. Vítězoslavný úsměv si nedokážu odpustit, vždycky je pěkný slyšet podobnou lichotku, ačkoliv ji tahle holubička ze sebe dolovala dost dlouho. Štěstí, že mám čas, otec si myslí, že si to tu rozdáváme a to nějakou dobu trvá.
Co už neovládnu, je ušklíbnutí jejím směrem, když se začne chovat jako panička, který zvadlo poprsí příliš rychle. "Holka, máš ty vůbec něco v tý hlavě? Proč asi tak myslíš, že ti to vyryl do kůže, no? Aby ses ho bála, aby ses nemohla ukazovat, protože bude předpokládat, že se za takovej cejch budeš stydět. A taky že stydíš, vidim to na tobě," kývnu jejím směrem, vypadá jako holka, co si odřela kolena a teď si myslí, že už je nikdy nebude moct ukazovat. Dojdu dvěma kroky rovnou k ní, škubnu límcem, abych jí ho vyrvala z rukou a naopak vyzdvihla na světlo to, co se ona tak moc snaží schovat. "Právě proto to nos všem na očích. Aby viděli, že ses nevzdala a neschováváš se jen za slova a látku, ale hrdě vystavuješ to, co ti provedl," nikdy jsem nebyla řečník a povzbuzení nebylo z mých úst to pravé, ale v tomhle triku, jak se mu postavit, byla jistá krása. "Pokud jseš přinejmenšim z poloviny tvrdohlavá jako já, pak to uděláš," promluvím k ní, zvedaje oči od odhaleného dekoltu, kterým by mohla oblbnout mnoho mužů. Stále to jsou ženské zbraně a muži jsou v tomto tak sladce zmanipulovatelní, až je to k nevíře.
Posadím se vedle ní, snědé nohy tak odhalím způsobem, po němž všichni muži touží, tahle sukně je na to jako dělaná, aby plnila jejich představy a sny a nemuseli se potýkat s množstvím látky. Jednu přehodím přes druhou, hezky jí pohupuju ve vzduchu, zatímco naslouchám tomu výlevu, co více či méně připomíná fňukání. "Všechny jsme ženy. A já bych to neměnila. Proč?" Pokrčím rameny, chovám se jako nezúčastněná třetí strana, ač tomu tak není. "Protože jako každá ženská, mám to, co chlap chce." Dlaněmi se zapřu o pelest, hlavu zakloněnou, aniž bych říkala víc. "Myslíš si, že si sem ti chlapi choděj jenom užít? Ne, všem těm holkám, od první do poslední se svěřujou. Jsou to mnohdy cenné informace - o lupu, o plánech do budoucna, obchodech i o tom, jaká nálada vládne v posádce. Jsme jejich přístav naděje, kam si chodí odpočinout. Navíc se děsně rádi vychloubaj," ušklíbnu se, co chlap to egoista. "Tady navíc držíme všechny při sobě. Něco se stane jedný a to si piš, že to nezůstane jen tak," varovně zavrčím, není to mířený na Beth ale na celé mužské plémě.
Pohlédnu na mince v její dlani, pak na ni, zase zpátky na peníze než mlasknu. "Tím bys mě urazila. Jestli mě ty peníze vážně chceš dát, tak jedině za odvedenou práci, zlato," znělo to drze, ale já si svou náplň práce splním, i když se mi to někdy vůbec nemusí líbit. "Navíc... Ženy potřebují zvláštní zacházení. Šetrnou péči a hodně, hodně něžnosti," natáhnu ruku, abych blondýnce upravila vlasy a jeden pramínek zastrčila za ucho.

Sice ji poslouchá, ale nedokáže se s tím co jí říká ztotožnit. A díky tomu co Maze provede s její košilí přijde o další knoflík. Dnešek už na ni opravdu začíná být trochu moc. ,,Podívej, je hezké že se snažíš mě povzbudit, nebo něco takového. Ale kdybych to ukazovala... to prostě nejde. Vždyť je to jako kdyby si mě tím přivlastnil." Nemůže najít správná slova, v zamyšlení nakrčí obočí. Ani by se nedivila, kdyby jí Maze nepochopila. V Nassau si podobně někteří označovali zvířata, nebo otrokyně. Kdyby vyšla ven s odhalenou jizvou připadala by si, jako že veřejně prohlašuje že mu, nebo přinejmenším k němu, patří.
Samozřejmě, že si ji prohlédne, když si sedá a samozřejmě, že si nenechá ujít nic z jejích půvabných pohybů. Přesto je pořád příliš pohroužená do svých potíží, aby si je mohla plně vychutnat. A to dnes chtěla oslavovat. ,,Nikdy jsem nezažila takové spojenectví o kterém mluvíš a nesnažila se příliš využívat toho, že jsem žena. Jsem obchodník, jsem felčar a lidé mě respektovali protože mě potřebovali."  Přizná, i když bez lítosti. Dokud byla mezi těmi které znala, neměla pocit že ve svém životě potřebuje blízké přátele a občasní milenci stačili na zkrácení osamělých večerů, které stejně většinou trávila prací.
Ucítí její dotek a zvedne k ní pohled. Kratičká chvíle váhání, během které se v ní melou pocity z tohohle večera je následovaná okamžikem, ve kterém ji za ruku lehce vezme, aby jí políbila na konečky prstů. Je rozhodnuto. Přetočí se tak, aby si sedla Maze obkročmo na klín, sukně která do teď pečlivě schovávala její bílé nohy se jí vyhrne vysoko po stehnech. ,,Pomoz mi na chvíli zapomenout na tenhle strašnej ostrov..." Zašeptá jen malý kousek od jejího ouška, i když nikde poblíž není nikdo, kdo by je mohl slyšet.

"Jak si může přivlastnit někoho, s kým vůbec neprohodí slovo? Někoho, kdo si s tím nedělá hlavu?" Nechápala jsem její obavy, kdyby se jednalo o moje tělo, pak se tím vysměju všem, nenechám se srazit na kolena. Ne tímhle způsobem, o němž si muži myslí, že je potupný a ublíží naší marnivosti. Ale já nebyla jako ostatní holky z hostince, neschovávala jsem to, co jsem zač - bastard, míšenka, provokatérka s horkokrevnou povahou. Nakloním hlavu zvědavě na stranu než se uchechtnu jejím slovům. "Pak to ale nebyl respekt, byla to pouhá potřeba," pokrčím rameny, nevidím v tom nic co by ji respektovalo. Lidé vzbuzují respekt díky silným stránkám osobnosti, díky chování a nezdolnosti. Já ho neměla k nikomu, všechno to byly prapodivné vztahy založené na obchodu s trochou důvěry.
Sleduju její pohled, povzbuzená dotekem z její strany než mě políbí na špičky prstů. Tohle by muž neudělal ani náhodou, ti vědí jenom jak si ho vytáhnout z kalhot a kam ho zasunout, o nic jinýho se nestaraj. Líbí se mi, jak je odvážná, že by za to mohla moje řeč? Ne, nefandím si, ale je hezké vidět, že se dokáže vyprostit z okovů ponížení a ublíženosti, když ji v další chvíli ucítím na sobě, její malou váhu, kterou většinu vtiskne koleny do postele. Na nic dlouho nečekám, dlaně putují vzhůru po horké kůži stehen, abych je odhalila ještě víc než tak tomu bylo doposud. "Jen pokud nezapomeneš na mě," zoubky přejede po hladké pokožce vzhůru od ramene po labutí šíji, na konci cestičky těsně pod ouškem jí něžně políbím. Rukou si už hledám cestičku pod její sukni, přejížděje po vnitřní části stehen v očekávání, co naplním o krátký okamžik později. Dlaň vklouzne pod látku spodního prádla, dráždím ji pomalým, o tolik intenzivnějším pohybem ruky než by si zdejší muži troufli. U nich je to jen šup sem, šup tam. Ale já se o svou klientku hodlám postarat.
Líbí se mi, co cítím, horko z ní i sladké zadostiučinění, že v Beth dokážu vyvolat touhu. "Jsi sladká, když se červenáš," zašeptám do jejích rtů, i já měla barvu ve tvářích z intenzivního pocitu blízkosti. Vzápětí do jejího klína proniknu prsty, prve jedním, pak dvěma, abych zintenzivnila zážitek než si ji přetočím hezky pod sebe.

Snad chtěla zase něco namítat, jak to má v povaze, ale pro teď si to odpustí. Ne snad, že by ji přepadl náhlý nával dobrosrdečnosti, prozaičtějším důvodem je to, že jí po polibku na krk ze rtů sklouzne tichý sten. S přivřenýma očima se pomalu odevzdává dotekům, aby tak nechala odplout svoje starosti. Rukama jemně prozkoumává křivky Mazina těla, shrnuje téměř nedočkavě látku šatů z míst, kde ještě zůstala, než se konečně dostane k tomu aby vzala do rukou její ňadra a začala je laskat.
,,Nejsem jediná... kdo se červená." Šeptne a další vzech utlumí, když si skousne spodní ret. Aniž by jistě věděla jak, ocitne se za okamžik na zádech v posteli, v pozici za kterou by se kdykoli jindy styděla. Jednou dlaní přejede Maze po křivce boků, aby pak mohla vklouznout pod její sukni, lépe uzpůsobenou těmhle věcem, než je ta Bethina. Nebude trvat dlouho, aby dosáhla svého vrcholu, jedná v něžné touze oplatit ten pocit, šikovné prsty zvyklé lékařské práci obratně začínají odvádět svůj úkol v Mazině klíně.
Čím blíže se ocitá svému uspokojení, tím více touží po polibku, zároveň v něj ani nedoufá. Není to poprvé kdy se ocitá v posteli s někým, pro koho je jen řemeslo a tak místo jejích rtů horkými, jemnými polibky zasype její krk.

"Ale u mě to nejsou rozpaky," nebyla bych to já, abych si nedovolila něco namítnou vůči jejím slovům. Prsty přidají na intenzitě, pronikají hlouběji do jejího klína, kam dosáhnu. Koleny ji nutím roztáhnout nohy ještě o něco víc, jsem nenasytná a vím to o sobě. Ale ani Beth nezahálí, naopak se zdá, že už má se ženským tělem zkušenosti. Můžu se jen domnívat, zda se jedná o prozkoumávání svého těla nebo si s nějakou holkou vrzla, ale copak na tom sejde? Ne, teď je to jen o nás dvou, kdy do ní vklouznu třetím prstem a zintenzivním tak své počínání.
V dalším okamžiku navedu dívčinu ruku tak, aby mi působila co největší rozkoš, dlaň přitisknutou na hřbetu její drobné talentované ruky, že já sama zalapám po dechu a neodpustím si sten vydraný z hrdla pod tíhou okamžiku. Boky prohýbám směrem, odkud se mi dostává těch sladkých pocitů v nitru, ani se nesnažím tlumit zvuky, které vydávám ve vší té slasti. Překvapila mě, holčička, že si dala záležet. Být na jejím místě chlap, stará se jen o svoje vlastní uspokojení, jako ostatně tomu bylo u většiny. Jen ti mladíčci se pokouší zapůsobit a sem tam uspokojí ústy. Což mě přivádí na zajímavou myšlenku.
"Zůstaň a buď hodná holka," zašeptám do jejích rtů, natisklá svým horkým tělem na to její, kůži třoucí se o kůži. Staly jsme se kontrastem, tmavá a světlá, něžná a divoká, obě tvrdohlavé povahy ale každá jiná. Jemně ji skousnu spodní rtík než se přesunu níže - krk, rameno, dekolt a ňadra, která ještě víc odhalím světu, tentokrát však s efektivním rozepnutím knoflíčku. Pravou dlaní ji stále dráždím mezi nohama, občas do ní vniknu prstem, jindy ji potrápím absencí toho očekávaného doteku. Stahuju se níž a pokud není hloupá, dojde jí, co mám v úmyslu. Nečekám však na žádné pobídky ani výkřiky nejistoty, místo toho rty a jazykem zaútočím na Bethino ženství, aby si užila ještě jednou tu sladkou chvíli, kterou ji můžu poskytnout.

A znovu jí Maze odporuje, jako kdyby prostě jedna druhé nemohly dát za pravdu ani v takovéhle chvíli, což snad ještě zvyšuje napětí mezi nimi. Dostává se jí vytouženého uspokojení, při kterém stále tiší své vzdechy, jak je zvyklá a které ráda oplácí. Zdá se, že Maze je také spokojená, přinejmenším si v tuhle chvíli nestěžuje a Beth očekává brzký konec jejich společných okamžiků, místo kterého ale přichází pokračování.
,,Počkej, to..." "nemusíš" je zraceno ve víru dění. Horká kůže na té její, vlasy které jí před chvilkou šimraly ve tváři spolu se jejich majitelkou míří níže a na protesty se Beth nedostává ani chuti, ani sil. ,,Bože..!" Zvolání, které se do takové chvíle ani trochu nehodí a přesto je vcelku běžné. Tentokrát je nástup slastných pocitů rychlejší i intenzivnější, v jedné ručce muchlá látku prostěradla, druhou ber přemýšlení vplete do Maziných vlasů. Další sten a prohnutá záda vypovídají o její rozkoši.
,,Já...prosím, musím se... nadechnout." Pomalu se trochu odtáhne, jen tolik aby se mohla rozcuchaná, výrazně červená ve tvářích posadit a, ať už je to jakkoli podivné, svoji společnici obejmout.

Nedokázala jsem si pomoct, ráda svádím, odporuju a stavím si hlavu způsobem, který nenechává nikoho chladným. Tomu bylo i doposud, když jsem se aktivně činila mezi nožkama blonďaté holubičky, nedávaje ji možnost se nadechnout, pouze sténat, vzdychat a dožadovat se dalších a dalších doteků, dalšího pokračování, co jí přivede ke sladkému konci. Rukama si ji podchytím pod stehny, přitahuju si ji k sobě blíž než ji naposledy vtisknu žhavý polibek do klína. Její chuť na mých rtech je výrazná, sladká a vzrušující, tak ráda bych jí dala ochutnat, k čemuž tak jako tak dojde.
V první chvíli, kdy se natahuju po jejich rtech, jichž jsem se předtím ani nedotkla, mě zarazí gestem, které učiní - objetí. Prosté a pro mě naprosto neznámé, nejsem ten typ, co by ho vyhledával a tak mě v první chvíli vůbec nenapadne, že bych ho měla opětovat. Dlaní přejedu po Bethině paži než se odtáhnu, krátce na to potřesu hlavou, abych vyhnala tu otravnou myšlenku a místo toho ji políbím rovnou na rty s její vlastní příchutí, co ulpěla na těch mých. "Vidíš? Chutnáš báječně," zašeptám do nich než jí spodní opět skousnu škádlivým pokusem z ní ještě vytáhnout trochu oné ohnivosti. "Kdepak ses naučila tohleto všechno? Že by na sobě? Pak mě mrzí, že jsem se těch hodin nemohla účastnit s tebou," uculím se, rukama přejíždím dál po jejích stehnech, abych si ji ještě trochu přitáhla k sobě.
Hluk tam venku mě však vyvede z omylu, teď už čas samy pro sebe nemáme. Jak se zdá, někdo se mě nebo blondýnky dožadoval a to pěkně hlasitě. "Neříkala jsem, že si lepší věci musíš zasloužit?" Neodpustím si poznámku na její účet, tohle nebylo nic takového, co se jí dostane s obyčejným chlapem. "Ale můžem si to někdy zopakovat, holubičko," vtisknu jí polibek na rty než slezu z postele ve snaze napěchovat hrudník zpět do korzetu a stáhnout si ho tak, abych mohla nadále oblbovat mužské tam dole. Než ale odejdu, a že si vezmu ty nabízené zlatky, vždyť je to moje práce, tak se k ní vrátím vyvolávaje tak dojem, že si jdu pro poslední polibek. Místo toho se jí rukou vklíním ještě jednou mezi nožky, abych si na prst nabrala trochu ze zbytků její touhy a vyzývavě si olíznula ukazováček s odměnou, na tváři uličnický úsměv. "Připrav se na to, že teď budeš předmětem snů mnoha mužských, co nás poslouchali tam venku." Před odchodem ji varuji, teď bude mít díky tomu za zadkem spoustu zvědavců.

Nečekala ten polibek, stejně jako Maze, soudě podle její reakce nečekala objetí. Vypadá to, že se všechno pomalu vrací do zaběhnutých kolejí, když ji znovu začne popichovat. Vlastně to teď Beth ani tolik nezlobí, možná díky opojným pocitům, které ještě zcela nevyprchaly, nebo si, možná, ale jen možná, začíná zvykat. ,,To mě přivádí na myšlenku, jak sladká jsi asi ty." Odvětí s pobaveným úsměvem a vírou v to, že tahle slova nikdy neopustí zdi pokoje. ,,Neříkala jsi před tím něco o ženských zbraních? Myslím, že jednou z nich je i uchovat si alespoň pár tajemství." Těžko říct, jestli jen nechce odpovědět nebo změnila názor a je ochotná poslouchat alespoň nějaké z rad, kterých se jí dostalo. Konečně ale jedná přirozeněji, oproti svému typickému postoji ledové královny.
Na to, že by si to mohly zopakovat už ale nepoví nic, místo toho se ještě, alespoň na maličkou chvilku, natáhne na postel. Není ve svém pokoji a bude muset brzy odejít, o čemž ji přesvědčuje i hluk z chodby. Jen si chce ještě na pár minut vychutnat téměř bezstarostný pocit a příjemnou únavu, která se pomalu dostavuje. Otočená na bok, s hlavou podepřenou dlaní sleduje jak se Maze upravuje, i jak sahá po penězích. A následně po ní. Hravě ji plácne přes ruku. ,,Hej, myslela jsem že spěcháš!" Něco v jejím hlase ale napovídá, že ve skutečnosti se nezlobí.
Nespěchala by s oblékáním, ale její čas evidentně vypršel. Vstane tedy, stáhne si tedy sukni do míst kam patří a pokouší se, alespoň částečně, poprat s košilí, která v hojném počtu postrádá knoflíky. Nakonec ji v pase uváže na uzel a doufá, že velký výstřih vydrží na svém místě během těch pár metrů, které ji dělí od její vlastní postele a spánku. ,,To je mi jich opravdu líto, snít o něčem co nebudou mít..." Spolu s oblečením jako by se vrátila i její kousavost a téměř nebetyčné sebevědomí. Cestou ke dveřím se prosmekne kolem Maze, kterou bez dovolení (a trochu za to čeká facku) políbí na tvář a pak už vyjde na chodbu a zamíří do svého pokoje, přičemž jen s částečným úspěchem předstírá, že nevidí těch pár zvědavců, co stálo za dveřmi.

Cítím, jak to si to celonoční popíjení rumu začíná vybírat svou daň, už pomalu malátním. Sedím rozvalený ve své židli a mám opravdu velkou chuť ty dva poslat pryč, abych si mohl trochu schrupnout, nebo možná sám odejít na loď.
"Ženský, pití, zlato a pirátskej život. Nic jinýho ke štěstí nepotřebuju," odvětím a rozhodnu se ještě pro třetí cestu. Myslím, že tím oběma zvednu náladu, a sobě koneckonců taky. Oběma mužům před sebou věnuji významný pohled, načež se zvednu a vyjdu ven ze salonu, pro jistotu i zavřu dveře, aby to pro ně mohlo být překvapení.
Dokráčím až k paní Gibbsové, se kterou se sice známe už léta, přesto mi vždycky věnuje jakýsi mateřský pohled, když se opiji. Občas mi i vynadá a pokárá mě jako fakana, jenže já si z toho hlavu nedělám. Vytáhnu několik zlatých mincí a vtisknu jí je do dlaně. "Pošlete nám nějaký holky. Mně prosím tu Irčanku,"
Paní Gibbsová se na mě jen zašklebí a zase se na mě podívá tím svým pohledem, jenže pak pouze svěsí ramena a řekne několika svým dívkám, ať mě následují, k mé velké radosti je mezi nimi i ta překrásná zrzka. V jejich doprovodu vejdu do salonu a roztáhnu ruce, jako král, jenž se právě vrátil z velmi úspěšného lovu.
"Vedu nám společnost, pánové," řeknu vítězoslavně a svou zrzku si posadím na koleno.

Povinnost vs zábava

Popíjím svou láhev a koukám kolem. Chtělo by to něco zakousnout. Ikdyž jsem ráno jedl, tak jenom z chlastu se nenajím. Spíše naopak vyhodím i to, co jsem jedl. „ Dobrodružství..zvědavost…vidina jídla.“ Dodávám pobaveně a zmíním poslední větu, tak nějak i v naději, že i ostatní nejedli a nepohrdli by pečinkou, nebo něčím sladkým, při nejhorším blbou ovesnou kaší. Páni, já bych jedl.
Když začnou přicházet baby, potutelně se pousměji. Ženský a laškování mi nikdy nevadily, ale vždycky jsem si při tom snažil zachovat rozvahu. Přeci jenom, pokud se něco stane, nechci být zabit s kalhotami dole, nebo s korbelem v ruce. Opatrnost musím zachovávat všude.
Počkám si na první dívky, které přejdou ke mně. Vím, že většinou si ženský vyberou, co je pro ně nejlepší a tím taky poznám další věci. Je dobré znát všechno a zachovávat čistou hlavu. Celkem mě zajímalo, co se ještě bude dít. Přecijenom jsem slíbil ty dokumenty odevzdat ještě dneska. A kdyby mi ukradli bednu… mnu ztráta by to nebyla, ale za ten risk mi to nestálo.

Usmál jsem se. Takže oba sem nepřišli pro nic moc důležitého. Kapitán tedy samozřejmě pro posádku a jelikož už naznačil, že jde po něčem velkém, rozhodl jsem se, že se nechám překvapit. Svoje důvody jsem jim neřekl. Neptali se a navíc to stejně nebylo nic zajímavého, vlastně vcelku jako oni. Ale jak naznačil Pírko, rád bych něco zakousl.
Než jsem však stačil něco říct, Ashcroft se zvedlo chvilku později se vrátil se zástupem dívek za sebou. Rozjařeně jsem zatleskal. "Bravo kapitáne! Jste skvělej chlap!" Zachechtal jsem se a pokynul hlavou směrem k holkám, které přivedl. "Dámy," zašklebil jsem se.
Znovu jsem pohlédl na kapitána a zazubil se na něj. "Děkujeme kapitáne, holky mám rád, ale něco do žaludku by se taky šiklo." Hodil jsem očkem po hezké blondýnce, která ke mně přišla začala mi hladit ramena. "Tak co krásko, přinesla by si mi něco k jídlu? A když už jsi u toho, mému příteli taky," kývl jsem na Černé pírko.

Sebastiana počastuji úsměvem, jen co přivedu zástup dívek. Je důležité, aby mě už od začátku viděli v tom nejlepším světle, je třeba trochu si je získat na svou stranu, protože až přijdou potíže, celá posádka to bude svádět na mě a první, ke komu se obrátí bude právě Sebastian. Jenže pokud budu mít jeho podporu, nemám se čeho bát.
Následně se na něj zadívám a povytáhnu obočí. "Máš hlad? Tak ať ti ženský něco přinesou. Já osobně se spokojím s timhle," zazubím se a pevně stisknu zrzce na mém koleni ňadra. Už je to dlouho, co jsem si takhle zašpásoval, poslední dobou mě pohltila práce a povinnosti, skoro jsem si ani nedokázal užívat, ba se dokonce smát.
"Anebo si přece jen něco dám. Běž, přines mi taky něco k jídlu," pobídnu zrzku a hned jak vstane se neubráním a plácnu jí přes zadek. Ten rum se mnou vážně dělá divy, takhle se většinou nechovám. Většinou ani tolik nepiju, to je fakt.

Pokývám vděčně na Sebastiana. Je pravda, že když dlouho nejím, tak bych snědl i vlastní prst, ale takhle... Hlavou mi probíhají zástupy jídla a pokrmů, ale také pitiva, které se dnes budou hrnout. Měl bych se pořádně najíst a vychutnat si, než se zase dostanu na moře. nechtěl jsem vidět, jak zas po několika dnech zas budu jíst zpropadené suchary a přemýšlet, kde shánět jídlo. Ale takové rozhodnutí k moji profesi patří. Sleduju odcházející krásky a přemýšlím. Mohl bych si tu a tam s nějakou užít, ale sám nevím, jestli nebudu muset zmizet.
Když mám trochu upito, je pravda, že bývám trochu lehkovážně, ale nikdy jsem nezapomněl na své priority.Proto hned jak nastoupím, tak se vrhnu do práce. Truhlu schovám na své místo a dám si pozor, aby do ni nikdo nehrabal. Když ji uvidí, nebo vnitřek zas mi to vadit tolik nebude. Problém je Štístko, kterého někteří neradi vidí.

"Neloudej se tak, kluku," zvučný hlas s tónem tak otráveným, že by se na něm dali trávit nepřátelé, mne pobídne k rychlejším krokům blížícím se cupitáním malého děvčátka než k chůzi charakteristické pro piráty. Kolébavostí se sice pochlubit nemůžu, ale klapat podpatky dokážu stejně dobře jako každý kapitán na lodích kotvících v docích, kolem nichž jsme procházeli. Hnědýma očima neustále přejíždím po okolí, co chvíli škubnu rameny při křiku a výměně urážek, navykla jsem si na jiný život a tenhle nechala od dob mého dětství v nevěstinci za sebou. Těžké kožené boty se zastaví při jedné uličce, kde se odehrává večerní dražba krásných žen - otrokyň, jak mi dojde o chvilku později. "Tak pohni se, prcku!"
Pobídka, na další nečekám a okamžitě doběhnu vysokého holohlavého muže, vedle něhož připomínám synka, co se otci ani trochu nevyvedl. Rukama skrytýma v rukavicích stáhnu klobouk o něco hlouběji do čela, zakrývaje tak svou pravou tvář, dívčí a naprosto nemužnou. Hned na to si poupravím kabátec, který mne chrání před odhalením, tahle se mi pod košili nikdo koukat nebude. I hýždě jsou díky látce kryté a mám tak šanci odvrátit katastrofu, která by přišla po plácnutí nebo stisku. Někteří muži nedokážou pochopit, že žena vážně nepřináší na lodi smůlu, sama to moc dobře vím, tři roky jsem sama vedla posádku čítající na několik stovek lodí. Nečekaně rychle se ocitnu se svým doprovodem z posádky kapitána Ashcrofta v hostinci, jehož název nedokážu přečíst, tak rychle mě prostrčí dveřmi. Dost hrubě, ale neodvažuju se ohradit, jsem na cizím území a zde neplatí naše pravidla a zákony. Zde se musím podřídit jim. I tak si dovolím zatnout čelist a hodit ošklivým pohledem po plešatém čahounovi, který můj nesouhlas ani nezaznamená. I proto, že mu ho hodím kamsi k hrudníku, vůbec ne do očí.
Protažená hostincem, kde se otáčím ze strany na stranu, unešená tím, co vidím, jsem zastavena přede dveřmi, na něž námořník zabouchá velkou pěstí. Tyhle hnáty by mi sakra dokázaly zlomit vaz, ani bych nemrkla. Instinktivně sevřu rukojeť kordu, ale než stačím pomyslet na všechny možné scénáře, jsem popostrčena dovnitř, div v první chvíli neskončím tváří v napěchovaném dekoltu. Počkat, to jsou ženská prsa? Ale já myslela... Chvíli nedokážu pohled od překypujících vnad odtrhnout, až později mi dojde, že tu nejsem s onou ženštinou sama ale ještě se třemi chlapy navrch. Zaznamenám hlas cosi mrmlající o nějakém Číňanovi, co by mohl být Ashcroftovi dobrej a dochází mi, že tím Číňanem má na mysli mě. Skvělé, první dojem bývá rozhodující. Proč mi ho musí zkazit?

Holky nám odběhnou pro něco k snědku a já si naleji panáka. A pak si vezmu do ruky celou lahev, protože proč se obtěžovat s doléváním. Loknu si z lahve a už značně přiopile se zachechtám.
"Teda, pane kapitáne! To jsem nečekal," škyt, "že nás takhle pohostíš!" Natáhnu se a vesele strčím do Jeana vedle sebe. "Co pírko! Čekal bys, že náš kapitán bude takhle štědrej! Hah! Já teda rozhodně ne! Oh, u všech bohů, už se těším na ten dlabanec. Mám takovej hlad, že bych se ti kanibal nakonec i moh' stát!"
Hlasitě se zasměji a opřu se do židle. Je mi pěkně. Chtěl bych, aby to tak zůstalo. Mám hlad.

Rozhodím rukama a opět se usměji. "No to víš, Sebastiane, moje posádka si zaslouží jen to nejlepší," pokrčím nad tím rameny, jako by to bylo samozřejmostí. Je pravda, že se vždycky snažím ke své posádce chovat co nejlépe, co nejférověji, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Akorát ne pokaždé se jim to musí nutně líbit. Dnes je tomu však naopak, za což jsem rád a oni určitě též.
Zatímco čekáme na dlabanec, někdo silně zabuší na dveře, otevřou mu až naše dívky, co zrovna jdou pro jídlo. Ve dveřích se zjeví jakási menší postava a hromotluk, kterého dobře znám, je to jeden z členů mojí posádky. "Escotte, co ty tady?" otážu se ho a zmateně těkám pohledem mezi ním a tím mužíčkem, co sem s ním nakráčel. "Číňan, říkáš?" povytáhnu obočí, načež se opět zvednu ze židle a přejdu k nim.
"Nǐ hǎo, můj orientální příteli," pozdravím osobu před sebou a zadívám se na ní, ačkoli přes ten klobouk není moc vidět. Doufám, že umí anglicky. "Moje jméno je Morgan Ashcroft. A ty jsi?" představím se a natáhnu k mužíčkovi ruku. Nemluvím na něj jako na idiota, co nerozumí, třeba se aspoň trochu domluví, proto ho předem nesoudím a hovořím normálně, plynule.